Kapitola 23 – Modré utrpení Kulma musela Jindrovi doslova vyhrožovat, že mu vysaje veškerou krev z těla, aby ho donutila opustil balzamovací místnost. Společně pak zamířili potemnělou chodbou lemovanou řadami slepých zrcadel až k úzkému schodišti, kde postával hlouček studentů ve stejnokrojích. Pětice puberťáků se o něčem vzrušeně dohadovala. Sotva však spatřili Jindru, jejich debata rázem ustala.
„Na co tak blbě čumíte?“ okřikla je Kulma, která pochopila, o čem diskutovali, „pokud vám jeho rodiče nic nedluží, tak padejte pryč.“
Žádný ze studentů se nechtěl pustit do křížku s upírem a tak raději vyklidili pole.
„Hele, Jindro!“ obrátila se dívka ke svému svěřenci, „Už je večer, takže se na tu prohlídku radši vykašleme a přesuneme ji na zítřek. Stejně už máš všeho plný zuby. Vidím ti to na očích. A když mluvíme o zubech, tak i já bych měla něco pořádnýho zakousnout. Jsem nějaká vyhladovělá.“
Jindra poněkud zbledl a udělal krok zpátky.
„Ale klídek, poseroutko!“ uklidnila ho Kulma, „já jsem ovocnej upír. Saju pouze ovocnou šťávu. Mě se nemusíš bát.“
„Ale kam mě teda vedeš?“ zeptal se nejistě Jindra, „když ne na prohlídku školy.“
„Do mé soukromé krypty!“ odpověděla mu vážným tónem, „tam žijí všichni mí svěřenci. Odpočívají vedle mé rakve a vyčkávají na rozkazy.“
Jindra udělal další krok zpět.
„Si dělám srandu!“ vyprskla Kulma smíchy, „spím v obyčejný posteli jako všichni ostatní. Ty taky hned všemu uvěříš.“
Vzápětí chytila chlapce pevně za rameno a nasměrovala ho ke schodišti. „Napřed ale půjdeme na internát. Musíš si pořádně odpočinout po tak vzrušujícím dni. Fakt jsi byl v Paneláku hrůzy? Víš, že se tam bojí jít i upíři?“
Jak pomalu stoupali vzhůru, Jindrovo vylučovací ústrojí, které za celý den nemělo možnost vyprázdnit zásobníky, vyhlásilo poplach nejvyššího stupně. Po dalších deseti schodech byl na nouzovou kolej přistaven plně naložený střevní expres.
Jindra se začal podivně tvářit a náhle zrychlil krok.
„Ty seš nějak natěšenej!“ pronesla Kulma pobaveně, „takový přístup kdyby měli všichni studenti.“
Jindra ale neposlouchal její řeči a uháněl rychleji a rychleji. Pak si ke svému zděšení uvědomil, že vůbec neví, kde mají ve škole záchody. Představa, že se podělá uprostřed schodiště, ho donutila zastavit. Prudce se obrátil směrem ke Kulmě a velice výmluvným pohledem se jí zadíval do očí doufaje, že ovládá čtení myšlenek.
Upírka, známá záškolačka, místo učení tajně randila s vlkodavem, takže z telepatie měla vždycky čtyřku s odřenýma ušima. Naštěstí díky zkušenostem, které získala během randění se smrtelníky, okamžitě vytušila, co má Jindra na mysli.
„Vyběhneš do dalšího patra a půjdeš do modrých dveří se zeleným čtverečkem,“ poradila mu, „.hlavně dej bacha, abys nešel do modrých dveří s červeným kosočtverečkem. Tam totiž je...“
Tenhle dovětek už Jindra nezaslechl. Volání přírody ho donutilo se dát opět do pohybu a úprkem vyběhl dalších dvacet schodů, které ho dělily od vytouženého cíle.
Střevní expres s napěchovanými vagóny právě vyrazil na cestu.
Jindra se ocitl ve společenském salónku koleje Ksmrtirád. Poznal ho celkem snadno. Všechno v místnosti bylo modré. Kromě jeho obyvatel. Jejich tváře byly až nezdravě bílé.
Nevšímaje si překvapených výrazů přítomných studentů a designových vychytávek moderního vybavení, očima pátral po modrých dveřích. Bohužel si neuvědomil skutečnost, že pokud je barva Ksmrtirádu modrá, tak i dveře ústící do společenské místnosti budou mít totožný odstín.
Všechny dveře byly natřeny sytě blankytným nátěrem. Lišily se pouze symbolem, který byl vyrytý do dřevěné desky.
Jindra si nemohl vzpomenout, který útvar vede na vytoužené místo úlevy. Kolečko to určitě nebylo, trojúhelník taky ne. Zbýval tu jen čtverec a kosočtverec.
Expres právě zatroubil do zatáčky, za níž se nacházel temný tunel – cílová stanice.
Jindra s vyvaleným výrazem vběhl do dveří s červeným kosočtvercem. Jaká byla jeho úleva, když zjistil, že se ocitl v prostorách studentských záchodů.
Bez přemýšlení vběhl do nejbližší kabinky a zavřel za sebou dveře. Spustil kalhoty, dosedl na mísu a započal Ódu na radost.
Minuta úlevy záhy nahradila minuta tísnivé hrůzy.
V kabince se znatelně ochladilo. Jindra se začal třást zimou a od pusy mu vycházela pára. Snažil se rychle ukončit střevní symfonii, ale zadek mu přimrzl k záchodové míse.
Jak se urputně snažil odlepit od toalety zpozoroval, jak se po stěnách kóje pomalu spouští třpytivý závěs námrazy.
„A do hajzlu!“ utrousil tiše pod nos a nepřestal se vrtět na plastovém sedátku.
Náhle někdo zabušil na dveře jeho kóje.
„Kdopak mě to přišel navštívit v mé samotě?“ ozval se na opačné straně kovově znějící hlas.
„To si ty Kulmo?“ zeptal se Jindra, i když tušil, že to Kulma není.
„Ne ne! Já nejsem Kulma. Kdopak jsem?“
Úchylná hajzlbába, napadlo Jindru okamžitě, ale raději mlčel.
„Zkus hádat, chlapečku?“ ponoukal ho hlas.
„Nechám se podat, paní!“ pravil Jindra, který tenhle druh rozhovoru nesnášel.
Kovová klika pokrytá námrazou se pomalu pohnula.
„Mám zamčeno! Zkus něco jinýho!“ zvolal posměšně.
Místnost naplnil děsivý ženský smích. „Tak chlapeček si rád hraje!“
Jindra ani nedutal. Usoudil, že tentokrát přestřelil. Raději měl držet pusu.
Klika se vrátila do původní polohy. Jindra na ni až hypnoticky zíral a zimou při tom drkotal zuby.
Náhle se dveře kóje vytrhly z pantů a odletěly na opačnou stranu místnosti. V obnaženém otvoru se zjevil děsivý přízrak asi patnáctileté dívky v pionýrském stejnokroji.
Bledá tvář rámovaná záplavou rovných havraních vlasů si se zájmem prohlédla sedícího chlapce se spuštěnými kalhotami.
„Pěkně tě vítám ve svém splachovacím království,“ pronesla zvesela a připlula blíž k Jindrovi.
Chlapec přimrznutý k plastovému sedátku ucítil, že se vzduch s jejím příchodem ještě více ochladil. Protože nechtěl riskovat zdravotní komplikace spojené s neustálým pomočováním, musel se rozhodnout k protiútoku. Ve svém vygumovaném mozku nalezl jedno kouzlo, které by mohl proti přízraku použít.
V okamžiku, kdy se začal soustředit, do místnosti vběhla udýchaná Kulma s vysavačem.
„Okamžitě ho nech na pokoji, Lulu!“ křikla po zjevení a namířila proti němu ústí nasávacího potrubí, „ten nepatří k Jiskřičkám.“
Pionýrka se vzdálila od Jindrovy kóje a namířila zlostný pohled směrem k upírce.
„No a co!“ štěkla nasupeně, „Je mi to jedno. Klidně ať je třeba skaut. Stejně už je v mé moci.“
„Vrať se zpátky do své kabinky!“ ječela po ní Kulma, „a nech nás odejít!“
Jindrova přimrzlá zadnice se konečně odlepila od sedátka. Chlapec rychle oškrabal námrazu z toaletního papíru a využil dívčí potyčky k dokončení celé procedury.
Když si konečně natáhl kalhoty, pokusil se ve vší tichosti opustit kóji. Jenže zkřehlé tělo a cvakající zuby ho prozradily.
Lulu se přestala věnovat Kulmě a připlula zpátky k Jindrovi. Chytila ho zezadu kolem krku a do ucha mu vášnivě pošeptala: „Uvidíme se v Paneláku hrůzy, brouku. Budu tě čekat ve čtvrtém patře. Vím, že si tam byl a v blízké době se tam znovu vypravíš. Pa pa.“
S těmito slovy se rozpustila v mlžný opar a zmizela neznámo kam.
|
5
slunečnice 
aldebaran 
josefk 
Aglája 
Humble 