Kapitola 22 – Speciální zacházení „Hele, už se probouzí!“ byla první slova, která Jindra zaslechl, když konečně nabyl vědomí. Pomalu zamžoural očima a zíral na trojici zvědavých studentů v modrém stejnokroji.
„Kde to sem?“ špitl unaveně a znovu zrentgenoval okolí.
Zjistil, že leží na skládacím lehátku v ponuré obdélníkové místnosti, která s největší pravděpodobností sloužila jako ošetřovna. Napovídaly tomu mnohé předměty a drobné detaily, které odkazovaly na lidskou anatomii a také prosklené vitríny s porcelánovými nádobkami na uchování léčiv.
„Jsi v balzamovací místnosti!“ odpověděla mu snědá dívka po jeho levici, „ošetřovna je plná zraněných děcek, kterým se neotevřel padák, když seskakovaly ze supích taxiků.“
„A tebe šoupnuli sem!“ dodala další studentka – její identické dvojče, „páč nemohli riskovat, že jim znovu vomdlíš. Ošetřovna teď připomíná válečnej lazaret. Je to hnusnej pohled. Samá krev a zlomeniny. A celebrita jako ty, přece nebude ležet s ostatníma lazarama, ne?“
„Jaká celebrita?“ nechápal Jindra.
„Ty to nevíš?“ nevěřil vlastním uším další student, pihovatý zrzek s náušnicí v uchu, „o tobě se baví snad celá škola. Vždyť ty si jedinej, kdo se vrátil živej z Paneláku hrůzy.“
„Panelák hrůzy?“ obrátil Jindra překvapený pohled na své obecenstvo.
„Spadl si snad z bukvice?“ obořilo se na něj jedno z dvojčat, „kdes prosím tě celou dobu žil, že neznáš Panelák hrůzy?“
„V lidské polepšovně!“ ozval se za nimi odměřený hlas profesorky MacGolemové.
Trojice studentů rychle odskočila od Jindrova lehátka jako upíři před krucifixem.
„Copak nevidíte, že je v šoku?“ změřila si je profesorka káravým pohled, „okamžitě se vraťte do své společenské místnosti a nechte toho chlapce na pokoji.“
Snědá dvojčata a zrzek rychle opustili balzamovací místnost a zavřeli za sebou dveře.
„Doufám, že jste v pořádku, pane Hrnčíři?“ obrátila profesorka pohled směrem k lehátku a snažila se být milá. Jindra ale poznal, že za jejím úsměvem se skrývá cosi nevyřčeného. Něco po něm určitě chce?
„Oficiálně jsme si ještě nebyli představeni,“ pokračovala MacGolemová ve svém projevu, „jsem profesorka MacGolemová, ředitelka koleje Ksmrtirád. Jakožto nový student mé koleje, máte povinnost být obeznámen s průběhem školního roku a pravidly, které musíte dodržovat, abyste mohl řádně studovat v Pačlavicích.“
Jindra kývl hlavou a dal jasně najevo, že je připraven na nudnou přednášku, ve které se dozví, co všechno musí udělat pro to, aby jej co nejdříve vyloučili ze školy.
Profesorka ale zvolila zcela jiný přístup než očekával. Z kapsy vytáhla útlou brožuru v modrém obalu a podala mu ji do ruky. „Tohle je poslední vydání školního řádu Pačlavické univerzity,“ řekla poklidně, „Dobře si jej pročtěte, pane Hrnčíři. Nejdůležitější jsou kapitoly 7. a 9. S ostatními neztrácejte čas – jen zbytečné tlachání o slušném chování během vyučování a přestávek.“
Jindra poděkoval, ale vzápětí si uvědomil, že je tu jistá komplikace, která mu brání brožuru detailně prostudovat.
„Paní profesorko!“ pohlédl prosebně k prošedivělé ženě, „nemáte tu někde náhradní brýle na čtení? Když jsem byl v přepravním tunelu, tak jsem o ně přišel.“
„Ale to jste měl říci hned, pane Hrnčíři,“ usmála se MacGolemová a vytáhla z kapsy své teplákové soupravy kouzelnou twiggi-tyčinku.
„Luxus opticus,“ elegantně s ní zamávala ve vzduchu a vzápětí se na chlapcově nose objevily značkové dioptrické brýle.
Jindra opět poděkoval a začal si v brožuře listovat předstíraje, že ho to velmi zajímá.
„Na čtení budete mít času dost!“ poznamenala rázně profesorka, „teď se zvedejte z lehátka! Speciálně pro Vás jsem vybrala jednoho studenta z druhého ročníku, který Vás provede po škole a zasvětí do tajů studentského života. Teď právě čeká za dveřmi a nemůže se dočkat až se s Vámi seznámí. Jeho rodině totiž dlužíte velmi vysokou finanční částku.“
Profesorka si důležitě odkašlala a dala tím smluvený signál, aby dovnitř vstoupil Jindrův doprovod.
Do balzamovací místnosti vplula éterická bytost. Křehká blondýnka s dokonale bílou pletí oblečená do splývavého modrého stejnokroje. Jindra z ní nemohl spustit oči a doslova ji hltal pohledem.
Smyslná kráska ladným pohybem došla až k lehátku a laškovně pohodila bohatou hřívou zlatých vlasů.
„Jsem Kulma Vláskorádová,“ představila se, „a budu tvá průvodkyně po dobu dvou týdnů než si zvykneš na místní podmínky.“
Vzápětí se zaculila a odhalila tak dokonalé bílé zuby se dvěma hrozivě ostrými špičáky.
Jindra strachy polknul a měl po erekci. Kulma totiž byla upírka.
„Jsem ráda, že jste se tak rychle seznámili,“ prohlásila zlomyslně MacGolemová, „už budu muset jít. Chovejte se tu slušně a neudělejte ostudu naší koleji.“ S těmito slovy důstojně odkráčela pryč.
Jindra s Kulmou osaměli. Chlapec vyděšeným pohledem zíral na dívčiny dokonale vysoustružené křivky a bál se pohnout. Upírka vycítila jeho bezbrannost a dostala chuť si s ním trošku pohrát. Elegantně si sedla na okraj lehátka, mírně se naklonila nad zděšeným chlapcem a koketně zamrkala řasami.
„O tomhle dni jsem dlouho snila, Jindříšku,“ chlípně si olízla horní ret, „jen my dva v opuštěném pokoji. Nikde ani živáčka. Venku vládne noc. Úplně se mi z toho rozbušilo srdce – no kdybych nějaké měla.“
Jindra zbělel v obličeji, což Kulmu natolik potěšilo, že trochu přitvrdila ve své hře.
„Už ti někdo řekl, že si fešák? Miluju totiž brunety….ke svačince!“
Jindra si vzpomněl, že podobnou libůstku má i Plesnivá hučka. Jenže ta oproti Kulmě zbožňovala chuť jeho mozku.
„A dneska jsem obzvláště rozmlsaná!“ zakoulela na něj divoce očima a naklonila se ještě blíž, „žádný z mužů ještě neodolal mým půvabům.“
Napnutou atmosféru náhle přerušilo vzrušené zakejhání.
Kulma obrátila oči v sloup a znechuceně se od Jindry odvrátila.
„Nemyle, ty vážně nemáš smysl pro humor!“ sáhla do kapsy svého stejnokroje a vytáhla na světlo rozechvělou gumovou kachničku.
Jakmile Nemyl spatřil svého pána, radostí se rozkejhal.
„Kde si k němu přišla?“ špitl Jindra, který se stále třásl jako ratlík.
„Klídek!“ usmála se Kulma, „jen mi ho půjčil tvůj spolužák z prváku. Myslím, že se jmenoval Ramon.“
„Ramon je taky v Ksmrtirádu?“
„Jasně, stejně jako ta drzá asiatka, co se před všema furt naparuje. Nějaká Zanková.“
„Ale ne!“ zaječel Jindra hrůzou. |
1
3
slunečnice 
fungus2 
Aglája 
josefk 
Humble 