| Dílo #58188 |
|---|
| Autor: | Trofo |
| Datum publikace: | 18.06.2009 19:05 |
| Počet návštěv: | 887 |
| Počet názorů: | 3 |
| Hodnocení: | 3 1 |
| Desátý pokus |
|---|
Vzal do ruky joystick manipulátoru a rozhodl se zkusit to ten den ještě naposledy. Nejobtížnější část, dostat nanobota z inkluzní lahvičky do pracovního prostoru, ho stála už tři komplexy. Molekulární komplex s aktivními anorganickými prvky, neboli nesprávně "nanobot" měl části, které se při prudším pohybu, doprovázejícím nasátí z lahvičky, různě přeskupovaly a ztrácely funkci. Představoval si ho vlastně jako malého křehkého robota, kterému upadávají nárazem o stěny mechanické ručičky, vůbec měl k tomuto převratnému mnohamilionovému projektu takový docela zvláštní vztah. Původně přišel s myšlenkou dávat nanobotům jména, ale vzhledem k tomu, že většina z nich "nežila" déle než několik sekund, brzo ho to přešlo. Naštěstí jejich výroba na zlatých matricích byla sériová a při jejich počtu celkem levná.
Nasál obsah lahvičky do prostoru a teď jen s doufáním čekal na znamení detektoru, že nanobot dospěl do oblasti řízení. Červený pruh na monitoru a příjemné pípnutí mu potvrdilo, že k tomu opravdu došlo. Ještě nebylo vyhráno, ale první krok vypadal dobře. Nyní se pohodlně uvelebil v křesle a protáhl prsty. Tichá klimatizovaná místnost byla celá vybavená podle nejnovějších ergonomických doporučení pro práci s vysokou mírou soustředění. V temnu svítil jen velmi kvalitní monitor, který stále čekal na to, až naskočí obraz. Nyní se na něm začali objevovat komplikované červené obrysy a v rohu malý obdélníček detektoru, který značil, že vzdálenost k cílové molekule je ještě několik milimetrů. Upravil jemným otočným mechanismem cirkulaci v pracovním prostoru tak, aby se nanobot pomalu přibližoval k cílovému místu. Podařilo se, a modrá tečka se vydala v detekčním okně směrem do pravého horního rohu. Jakmile vzdálenost přešla hranici jednoho mikrometru vzal do ruky ruční řízení. Malý, neuvěřitelně tenký paprsek teď bude impulzy nanobota pomalu směrovat přesně na místo určení. Jak přesně vlastně funguje nevěděl, (to až příliš zasahovalo do fyziky, která nebyla jeho expertýzou) ale stačilo mu, že dobře.
Na obrazovce se teď vlnily nepopsatelné tvary, jakési molekulární krajiny a zeleně v dálce prosvítala DNA, kam nanobot mířil. Tahle velmi schématické modely ukazovaly svět na úrovni nanometrů a na tom bylo cosi nesmírně fascinujícího. Opět, stvořené nějakým kouzlem mikromolekulární fyziky, ale to nic nemělilo na faktu, že mu přišly skutečně nádherné. Operátor, mimochodem zároveň pilot, se teď soustředil na velmi jemnou kalibraci pohybů, které nejvíce využije až se přiblíží k molekule. Připomínalo mu to nekonečně malé letadlo proplouvající spletí čar, vzhůru za zelený horizont. Zatím celá práce se sekvenčním manipulátorem probíhala podle jeho představ.
Kalibrace byla úspěšně dokončena, synchronizace výchylek byla na slušných šedesáti procentech, takže se mohl plně soustředit na samotné řízení. Teplotu, tlak a iontovou sílu v pracovním prostoru zkontroloval letmým pohledem na diagnostické okno a všechno se zdálo v normě. Nanobot pomalu reagoval na pohyby joysticku, s určitým zpožděním, jako vždy, a operátor se teď snažil přizpůsobit jedinečné charakteristice jeho pohybu. Bylo to jako pokaždé řídit nový model letadla, každý nanobot přes jejich vzájemnou molekulární uniformnost se choval na téhle nanoúrovni pohybů trochu jinak a potkal už za ty týdny zkoušek dokonce několik zcela neřiditelných exemplářů, tenhle byl tak někde v dobrém průměru. Krajina se začala trochu komplikovat, jak se nanobot blížil k lešení držícímu molekulu. Různobarevné cáry se vlnily kolem a odkrývaly zelenou masu. Všude poletovaly molekuly adeninu, které byly v roztoku v nadbytku. DNA molekula se už zdála celkem blízko. Obrazce nepřipomínali nic co by předtím viděl, ačkoliv měl za sebou několik cest a mnoho testů na simulátoru, žádný simulátor nemohl vygenerovat ty unikátní tvary a obrazy vzniklé převodem a samozřejmě byly v současném stavu i velmi nepřesné co se týká modelování chování těch nepatrných molekul.
Teď nastala ta hlavní část pokusu, při které se zjistí, jestli je nanobot ještě plně funkční. Snažil se nastavit zobrazení tak, aby přehlédl větší část jednošroubovice a hledal místo kontaktu s primerem. Ten byl designován tak, aby sekvenčně zapadl přesně na místo určené k modifikaci a označil tak nanobotovi úsek DNA, s kterým má pracovat. Jednošroubovice byla tu a tam osazená komplementárními adeniny, které posedaly na místa neobsazených thyminů. Po chvíli nalezl delší komplementární útvar a zamířil k němu, letěl prostorem kolem zelených obřích struktur lešení a operátorovi připadalo, že se jakoby v proudu komíhají sem a tam, ostatně ani to nebylo vyloučené. Úsek dvoušroubovice byl už teď dobře patrný, ačkoliv se nedalo moc říct, že by molekula byla nějak výrazně šroubovaná, spíš vypadala jako zkroucený, občas zcuckovatělý vlas nalepený na izolepu. Pomalu manévroval do místa, kde byl primer jakoby odchlíplý, jeden nukleotid nepasoval komplementárně se svým protějškem a označoval tak místo, kde je potřeba nukleotid nahradit.
Klimatizace monotónně hučela, ale prsty na joysticku se přesto trochu potily, nastala chvíle nejjemnějšího manévrování. Ačkoliv mu všichni tvrdili, že obzvlášť pro tuhle konečnou fázi má přirozené nadání, nebylo to nikdy nic jednoduchého, krok vyžadoval plné soustředění. Přiblížil se s nanobotem na vzdálenost menší než nanometr a nechal podle intuice bota dodriftovat až k cíli. Povedlo se. Nanobot měl aktivní místo speciálně tvarované tak, aby samo našlo nejvhodnější pozici a zapadlo přesně na místo jako klíč do zámku. Mechanické části přerušily vazbu na cukrfosfátové kostře a po odpoutání provedl nanobot totéž i z druhé strany nukleotidu. Lehkým pulzem směrem k nukleotidu ho vystrčil z místa a uvolnil tak prostor pro nasednutí adeninu, kterých se kolem pohybovala spousta. Po nějaké chvíli tam skutečně jedna molekula dodriftovala a zapadla přesně k protějšímu thyminu. Nanobot reverzním postupem zase nukleotid připojil.
Bylo hotovo, molekula byla připravená k namnožení a další práci. Vůbec mu nevadilo, že právě utratil několik set tisíc za naprosto banální nukleotidovou záměnu, která se běžně provádí v laboratořích už desítky let. Tohle byl začátek něčeho nového a úžasného, nekonečné možnosti konečně na dosah lidských rukou. Ultimátní manipulace, jaké složité operace bude možné provádět a přímo, jen zdokonalit ovládání nanobotů. Představivost se bez hranic rozlétla. A on byl toho všeho spoučástí, už teď když všechno vznikalo. Strávil sice poslední hodinu a půl v dimenzi ultramalinkých nanosloučenin, ale teď si připadal obrovský. |
|
| Názory čtenářů |
18.06.2009 19:46
 Albireo
|
Hezky napínavě napsané * |
27.06.2009 22:50
 Danny
|
jak už jsem psal jinde, připomíná A.C. Clarka
rozhodně pokračuj v psaní :) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|