LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #58166
Autor:	PaJaS
Druh:	Pro pobavení
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	19.06.2009 01:11
Počet návštěv:	1521
Počet názorů:	5
Hodnocení:	7

Prolog

... Jindřišská věž 15.6.2009

Šílený slon

Ve výběhu slonů afrických se otevřelo jedno oko. Ne že by Bimbas, malé slůně africké, měl pouze jedno. Jen tímto způsobem kontroloval, zdali ho nikdo nesleduje a tím pádem může provádět rošťárny. Vzduch byl čistý, tak otevřel i druhé a obhlédl si terén důkladněji. Oči svědomitě střídal, každé ráno začínal jiným než předchozí den. Kvůli symetrii - sice vůbec nevěděl, co to slovo znamená, ale líbilo se mu. Toho rána si však všiml drobné změny - brána sloního výběhu byla pootevřená.
   "Že by ošetřovatel zapomněl zavřít?" napadlo ho. "Nebo se k nám někdo vloupal? V každým případě - toho se musí využít." Potichu chobotem otevřel bránu úplně a vyběhl ven. Málem přitom porazil velkou ceduli, která byla postavena na cestě.
   "Den o-te-vře-ných dve-ří," slabikoval Bimbas nahlas nápis na ceduli. Přece jenom byl ještě malý a čtení se učil sám s kamarádem supem. "Den otevřených dveří," zopakoval ještě jednou pyšně a rozhlédl se kolem sebe, jestli ho někdo pochválí. Venku však nikdo nebyl - ZOO byla takhle brzy ráno pro návštěvníky zavřená, denní zvířata ještě spala a noční zase už spala. Prostě takový hloupý čas, kdy všechno spí. Bimbas chvíli přemýšlel, co vlastně nápis na ceduli znamená. Nakonec usoudil, že je to v každém případě dobrá příležitost na návštěvu kamarádů a vyrazil k supům.

Malý supík Břéťa také ještě spal. Seděl přitom na suché bukové větvi, kterou do velké voliéry naaranžoval ošetřovatel. Bimbase napadlo, že na Břéťu zblízka bafne, Břéťa se lekne a bude legrace. Hned začal svůj šílený plán realizovat - potichu vyšplhal až k větvi, sedl si na ni a pomalu se posouval ke spícímu Břéťovi. Větev sténala a protestovala, Bimbas však nepolevil. Nakonec se mu podařilo dolézt skoro až ke svému kamarádovi. Už se nadechoval k hromovému "Baf", když tu najednou větev praskla.
   Bimbas rychle vyskočil, protože při letu vzduchem se Břéťa ocitl pod ním a tam zůstal až do dopadu. Malý supík překvapeně mrkal očima a nechápal, co se děje.
   "Baf," prohlásil Bimbas s obavami, zdali mu neublížil.
   "Co blbneš, šílenče?" opáčil Břéťa. "Vždyť jsem na placku." A zkoumal si kosti, křídla, zobák a ostatní části těla.
   "Promiň, Břéťo," pípnul provinile sloník. "Chtěl jsem tě jen překvapit."
   "No to se ti povedlo," utrousil supík. "Jsem překvapenej, že vůbec žiju. A co tady vůbec děláš? Jak to, že nejseš doma?" Bimbas pověděl Břéťovi o dni otevřených dveří a toho to viditelně zaujalo.
   "Asi pudu navštívit nějaký kámoše," vyskočil na nohy, mlsně se olízl a odletěl.

Od supí voliéry si to Bimbas namířil k rozcestníku. Kamarádů měl v ZOO hodně a nechtěl na nikoho zapomenout. Naštěstí na jednotlivých cedulích byly i obrázky a tak Bimbas nemusel trávit dlouhé hodiny luštěním těch podivných písmenek.
   "Dikobraz," rozsvítily se mu oči, když uviděl známou siluetu na šipce. "Hurá za Dickem a Mickem." Dikobrazí dvojčata totiž měla rodiče z Ameriky a tomu odpovídala i jména. Netrvalo dlouho a slůně dorazilo k dikobrazí kleci. Ta byla také pootevřená, uvnitř však spal pouze Mick. Bimbas se vplížil dovnitř a očima potichu hledal dikobrazí dvojče.
   "Přece se nevypařil, " honilo se mu hlavou, když najednou ho něco štíplo do zadku. Rychle se otočil a za ním stál šklebící se Dick. A než ho Bimbas stačil pozdravit, schytal druhý zásah dikobrazím ostnem do zadku od Micka. Dvojčata se smála, Bimbas už méně, když jim ale řekl o otevřených dveřích v zoologické zahradě, vyrazili společně za dalšími zvířaty.
"Hele, zajdeme za Maxem, co?" vykřikli Dick a Mick unisono a ukázali k pavilónu dravých šelem. Bimbas z toho tak nadšený nebyl.
   "No, Max je sice jen lvíče, ale tak velký kamarádi zase nejsme," pronesl. "Máma říkala, že v Africe nás lvi žerou."
   "Ale tady nejseš v Africe," smál se Dick.
   "Jasně – tady maj lvi spoustu jinýho žrádla, tak proč by žrali tebe?" dodával Mick. A tak bylo rozhodnuto. Pavilón šelem byl jen kousek od rozcestníku a tak jim cesta netrvala dlouho – i když dikobrazi mají malé nožičky. Před lví klecí však do Bimbase vrazil rozrušený Max. Bimbas se lekl, až si sedl na Dicka a ten překvapením pustil polovinu svých ostnů.
   "Promiň, já nechtěl," omlouval se Max, když pomáhal vytahovat bodce ze sloní zadnice. Bimbas měl chuť ho propíchnout klem, ještě mu však nevyrostly a tak bylo lvíče zachráněno.
   "Proč ses vůbec tak vyřítil ven?" zeptal se Dick, který se marně snažil nasadit si vypadané ostny zpět.
   "Ztratila se mi máma a táta taky," vzlykl Max. "Ráno jsem se probudil a klec byla prázdná. Nikde jsem je doma nenašel, až jsem objevil otevřený dveře ven. Tak jsem je vyběh hledat a v tom jsem vrazil do vás." Bimbase trochu zamrazilo při představě, že se venku potuluje párek dospělých lvů, vzpomněl si ale na Mickovo ubezpečení. Lvi tady dostával pravidelně nažrat, tak nemají důvod žrát toulající se slůňata.
   "Tak je deme hledat, ne?" zavelel Dick, který už nasazování ostnů vzdal.
   "Super," zaradoval se Max. "Pomůžete mně, že jo?"
   "Jasně," nasadil strojený úsměv Bimbas. "Co bychom pro kamaráda neudělali." Tak všichni čtyři vyrazili ven.

Venku už bylo trochu pozdvižení – šimpanzi se vozili na zebrách, na rozcestníku seděli supi a významně klapali zobáky, žirafy ožíraly listí na stromech a do toho všeho vřeštěli papoušci a paviáni. Všechna zvířata pobíhala venku, jen lvy nebylo vidět.
   "Nikdy je nenajdu," začal zase fňukat Max.
   "Až mi vyrostou kly, tak mu nabančím," pomyslel si Bimbas. "To jsem si myslel, že lvi jsou drsnější. Jak nás v Africe můžou žrát?" Jeho úvahy však přetrhl srdceryvný křik o pomoc. Všechna zvířata se zastavila a rozhlížela se kolem sebe, kdo že to tak naříká. Rychlostí uragánu mezi nimi proběhl zástupce ředitele zoologické zahrady a v patách měl dva lvy africké a tři tygry bengálské.
   "Pomóóóc," vřískal, že by se nemusel stydět žádný pavián. "Pane řediteli, otevřete mi dveře. Prosííím." Vzdálenost mezi pronásledovateli a obětí se pomalu zmenšovala, dveře hlavní budovy se však neotevíraly.
   "Hele – máma a táta," zaradoval se Max. "Neztratili se. Jen šli za zábavou."
   "Nám máma říká, že jídlo není na hraní," opáčil Mick, Bimbas mu však naznačil, aby zmlkl. Mick neochotně poslechl a všichni sledovali, co se bude dít dál. U ředitelovy kanceláře se otevřelo okno.
   "Pane řediteli," zaradoval se zástupce, aniž by zpomaloval ve svém trysku. "Pusťte mě dovnitř, prosím." Ředitel se ale k přesunu ke dveřím neměl.
   "Horáčku, s tím dnem otevřených dveří - to byl váš nápad, že? Poslal jsem vás, ať naženete všechna zvířata zpět do klecí a přitom fauna nahání zpět vás. Až splníte svůj úkol, pustím vás dovnitř." A okno zaklaplo. Zástupce Horáček strnul – za sebou viděl blížící se šelmy, před sebou zavřené dveře a žádné východisko z této zapeklité situace. Doběhl ke dveřím, otočil se na přibíhající lvy a tygry a pomalu se začal loučit se životem.
   "Mami, tati," vystartoval Max, když už se šelmy chystaly k poslednímu skoku.
   "Maxi, co tu děláš?" otočila se máma lvice přísně na lvíče. "Proč nejsi doma?"
   "Ztratili jste se mi," trochu vyčítavě odvětilo mládě. "Tak jsme vás s kamarádama šli hledat." A ukázalo na slůně a dvojici dikobrazů.
   "Maxi – domů," zavelel táta lev a trojice lvů se otočila zpět k pavilónu šelem.
   "Hej – a co bude s tímhle?" otázal se jeden z tygrů, kterého lví obrat trochu zmátl.
   "Co s ním? Chcete ho žrát před dětmi?" otočil se na něj táta lev. Tygři souhlasně zamručeli a otočili se také. Horáček za chvíli otevřel jedno oko a v tu chvíli ho Bimbas majznul chobotem mezi nohy.
   "To byl dobrej nápad," zašklebilo se slůně na zástupce, který se chytil za rozkrok, začal zelenat a pomalu se sunout k zemi. "Kdy bude další den otevřenejch dveří?" Odpovědi se však nedočkal, a tak vyrazil domů. Tam už na něj určitě čeká máma s tátou a pěkná hromada jídla.

Epilog