Musel jsem onehdy ráno brzy vstávat, ale nešlo mi usnout. Sotva jsem zavřel oči a už mi do spánku štěkali nějací pobláznění psi. Bylo jich dvanáct a přišli mi jako utržení z řetězu. Sedl jsem si ke stolu, vzal papír a tužku a začal o tom psát.Ti psi ale štěkali ještě víc a to mě už vážně začalo obtěžovat. Napadla mne myšlenka, že mají buď hlad nebo se rvou o kost. Podíval jsem se z okna. Ale byla už tma, takže jsem nic moc neviděl. Seběhl jsem tedy po schodech dolů ke dveřím domu,  otevřel je a vešel do dvora obklopeného domy Nadace Hlávkových. Smečka psů  pobíhala na dvoře okolo stromu a nepřestávala štěkat.
  "Máte hlad co, bando?" utrhl jsem si kus ruky a hodil ji smečce rozeštvaných psů. Ale ti psi vrčet nepřestávali a mé odhozené ruky si ani nevšimli. Sundal jsem si tedy kalhoty a urval  si i nohu, jelikož mi přišlo, že taková ruka je na tolik psů opravdu málo. Ale ti mizerní psi si ani mé nohy nevšimli, štěkali a pobíhali kolem stromu. Pak jsem si všiml, že na stromě sedí člověk.
  "Člověče, co děláte na tom stromě v půl dvanácté v noci?" zakřičel jsem na tu osobu, "tady se nedá spát!"
  "Jmenuji se Theodor Malkýn, jsem filozof a dobývám vesmír!" ozvalo se z koruny stromu. To mi tak ještě scházelo, bavit se tu o půlnoci s bláznem na stromě, který si říká filozof Malkýn.
  "Člověče, jestli do minuty neslezete, něco po vás hodím a pak vás tu nechám napospas těm rozzuřeným psům!"
  Malkýn chvíli mlčel, až nakonec  zakřičel: "Už to bude příteli, jen si tu ještě doplním pár poznámek."
  Čekal jsem tedy, ale mnou stanovený čas vypršel rychle. Dvanácti psům tekly z hub sliny, zlověstně vrčeli a vyskakovali na strom. "Sakra chlape, už mě to nebaví!" zařval jsem už opravdu nevlídně.
  "Ti psi jsou mí, oni za chvilku přestanou štěkat. Budťe trpělivý, příteli."
  "Kdo si myslíte, že jste, že mi tu říkáte příteli?"

  Vtom se otevřelo okno v přízemí a vykoukla z něho Kubátová: 
  "Proboha, co tu zase řvete, člověče!" Dívala se na mě vzteklýma očima a bylo mi jasné, že jsem ji probudil.
  "Já tu řvu, já tu řvu!?" rozčílil jsem se zase já. "Drahá paní, já se tu snažím uklidnit ty rozeřvaný psy!"
  "Proboha jaký zase psy?!" začala Kubátová ječet a hrozila mi zaťatou pěstí. "Že na vás pošlu policajty ...a  skončíte v blázinci, chlape jeden divnej!"
  Rozsvítilo se také v okně ve druhém patře, ze kterého se vyklonil starý pan Dohnálek.
  "Kubátová, co tu do háje zase ječíte, v tomhle baráku se nedá spát!" Pak se podíval na mě a zvolal: "A co se ti stalo Mário, kde máš probůh ruku a kde prokrista  nohu?"
  "Hodil jsem ji psům, aby už přestali... Ale nepomohlo to!" zakřičel jsem na starého pana Dohnálka.
  Ve dveřích se zničehonic objevila má sousedka, slečna Kšandatá: "Mário, tohle se nedá vydržet. Se nedivím paní Kubátové, že se na tebe zlobí!" Slečna Kšandatá se tvářila, že něco ví. Chvilku jsem ji pozoroval. Pod jemným síťovaným tričkem se rýsovala pevná ňadra, v pravé ruce držela růžový polštářek, v levé pánský opasek, oči se jí zapalovaly něhou.
  "Tak už jsou konečně tady," řekla slečna Kšandatá, když se  na dvoře objevila dvojice městských strážníků. Zabouchla dveře, za kterýma nadobro zmizela.

  "Co se tu děje, občané?" zeptal se ten vyšší z nich, který šel ke mně.
  Zhora se ozval Dohnálkův hlas: "Ále, Kubátová zase dělá bordel! A měli byste zavolat sanitku, vždyť ten hoch nemá ruku ani nohu!"
  Kubátová se podívala směrem k Dohnálkovi a zakřičela ještě hlasitěji: "Jste normální, Dohnálek? Tady řvete jen vy - a tenhle!" a ukázala na mě. "A vy máte dneska taky pěkně naložíno, jen co je pravda Dohnálek, sanitka by měla přijet pro vás, a odvézt vás na záchytku! No řekněte pánové strážníci, je tu snad někdo bez rukou nebo nohy?"

  "Proč máte dole kalhoty?" podíval se na mě ten menší z dvojice strážníků. "Okamžitě si je oblečte!"
  "Co tu vlastně děláte?" zeptal se ten vyšší.
  "Snažím se, aby ti psi přestali štěkat," říkám já.
  "Jací psi?" pousmál se ten menší strážník.
  "Psi filozofa Malkýna," podíval jsem se směrem ke stromu, na kterém filozof seděl.
  "Tam ale žádný strom není," řekl ten menší.
  "Já jsem ale přece o žádném stromu nemluvil," sdělil jsem strážníkovi suše a znova si (jako na protest) spustil kalhoty.
  "Předložte mi svůj občanský průkaz, pane." Strážníci ke mně přistoupili sotva na dva kroky, každý měl ruku na obušku u pasu.
  "Průkaz u sebe nemám, mám ho nahoře v bytě. Jestli chcete, dojdu pro něj."
  "Ani krok!" ozvalo se ze stromu. Thedor Malkýn pošeptal: "Nikam nechoď, Mário," a pak výrazněji dodal ke svým psům: "Brete, Špulko, Vambro, Tuhe..! Sežerte ty policajty!"
  Psi přiběhli a zakousli se do obou policistů. Celá smečka se vrhla na ty dva, až je nakonec rozsápala.
  "To je ale blázinec!" třískla okenicí Kubátová. Dohnálek se začal smát a pustil rádio tak hlasitě, že ho bylo celý dvůr.
Všude byla krev a dvě těla rozpáráná na kusy, ze kterých už nešlo poznat, že to ještě před chvílí byli dva mladí strážci zákona.
  Celého mě to vyvedlo z míry, dostal jsem strach a vyběhl jsem ze dvora. Naštěstí jako na zavolanou přijížděla tramvaj na zastávku. Rozhodl jsem se během mžiku, že dnes přespím u své tety.

  Teta Anastázie chvíli za dveřma rachotila než otevřela, ale když mne spatřila, usmála se: "To jsi ty, Mário? To jsem ráda." Vzala mě za ruku a vtáhla k sobě.
  "Jsi hodný, že ses na mě přišel podívat. Dneska tu ale přespíš, nenechám tě odejít. Zrovna jsem se dívala na zprávy. Z nějaké léčebny prý utekl jakýsi šílený profesor a teď  běhá po Praze... Až mi jde z toho mráz po zádech. Brrr...  Co kdybys ho potkal? Víš, že máš na tyhlety lidi štěstí."
  "Ano tetičko," ani jsem neodporoval.
  "Božínku, Mário, kde máš nohu?" teta spráskla rukama a civěla na mě.
  "To nic není, teti, ona zase doroste. Možná."
  Chvíli jsme si ještě  povídali o životě a filozofii, pili u toho zelený čaj a pojídali slané keksy. Potom mi teta ustlala v pokoji pro hosty. Když jsem si před ulehnutím do měkkých tetinčiných peřin vyndával oči do krabičky od cigaret, nechtíc jsem si palcem utrhl nos. A jak jsem se lekl, nešikovně jsem strčil do krabičky, na kterou jsem ve zmatku šlápnul. Rozšlápnul jsem si oči... To zas bude zítra den! To jsem zvědav, jak to zítra bez všech těch orgánů zvládnu! A co je to za nezodpovědné lidi, kteří nechají uprchnout ze sanatoria takhle nebezpečného blázna, bylo mou poslední myšlenkou, než jsem konečně usnul.
 Ale za zlé jim to mít nesmím, člověk by si měl i v těžké chvíli zachovat laskavé srdce.