Je sobotní podvečer po teplém dubnovém dni. Jedu autem. Sluneční paprsky využívají posledních sil a dobývají se dovnitř. Snaží se mne uspat, avšak pravidelný pohyb kol a rychle míjející krajina mi dodávají jistotu. Mám před sebou ještě asi hodinku cesty. Na silnici žádný provoz, všichni jsou zalezlí na zahrádkách, chatách a já nevím, kde všude ještě. Zatáčím, najíždím na dálnici. Měním směr jízdy - slunko vykouklo přímo přede mnou. Jízda se stává monotónní. Klíží se mi víčka. Jistota ustupuje.
Náhle stojím na ulici před starým panelovým domem. Vchod naproti mně má číslo 39. Dveře jsou otevřené. Neváhám a vstupuji dovnitř. Jdu automaticky po betonových schodech do prvního poschodí. Vytahuji z kapsy klíče a odemykám byt. Bůhsuď proč mi to celé příjde naprosto automatické, přísahala bych však, že jsem tu nikdy nebyla. Procházím úzkou chodbou, míjím otlučené zdi plné nejrozmanitějších obrazů a poliček. Přede mnou jsou zavřené dveře vedoucí do obývacího pokoje. Postavím se před ně a zaposlouchám se. Doléhají ke mně útržky energického rozhovoru.
"A co bude dál, co budeme dělat, když příjdu o práci?" křičela právě jakási žena. "Z čeho zaplatíme nájem, elektriku, vodu, plyn?" "Určitě jen vyhrožují," zahuhlal hluboký hlas, patrně manželův. Na několik okamžiků jsem nebyla s to porozumět šumu, který se za dveřmi odehrával. Po chvilce mě uječená cizinka svým nevybraným slovníkem informovala, "jak je její starej neschopnej". "Babka by si měla najít nějakou brigádu. Přivydělat si. Stejně porád sedí doma," připojila se do diskuze hlava rodiny, tedy dědeček. Ozvalo se protestné mumlání, pak křik a následně pláč. A tak to pokračovalo. Povedená rodinka evidentně vězela v dluzích až po naškrobené límečky. Její členové házeli vinu střídavě jeden na druhého a dostávali čím dál tím víc s prominutím blbější nápady, jak přijít co nejrychleji k pořádnému balíku. Zkoušela jsem se vžít do napolo propuštěné paní. Neuměla jsem si představit, co bych si počala v její situaci. Sama jsem měla práci slušně placenou, která mě relativně bavila, a o vyhazovu nemohla být řeč. Zkrátka ideální stav. "Nefňukej furt, kdo to má poslouchat! Stejně si za to můžeš sama. Se šéfem se hádat nemůžeš, ten má vždycky pravdu. Já se nakonec ani nedivím, že se tě chce zbavit, když jsi taková....." Prásk!
Nebylo mi souzeno dozvědět se, jaká podle mužových slov manželka byla. Příšerná rána, která mi vstoupila do snu, mě zcela vrátila do vlastního života. Kromě sílícího tlaku v noze cítím pramének krve, který mi stéká po čele. Pozvolna mi dochází, co se stalo. Můžu se jen domýšlet, kam jsem to napasovala, neboť palčivá bolest v hlavě mi nedovoluje otevřít oči. Slyším sirénku, někdo otevírá dveře u spolujezdce. "Slyšíte mě?" ptá se mužský baryton. Pokouším se alespoň něco zamumlat, ale je to zbytečné. Sahají na mne studené ruce ve snaze vyprostit mé bezvládné tělo z auta. Vystupuji v roli tuhého špalku. Dostavuje se deziluze, neboli naprosté okno. Probouzím se až v neznámé místnosti plné známého pachu. Aha - nemocnice. Zpětně si vybavuji ten ztrápený sen. Zajímalo by mne, jak celá situace dopadla. Můžu se jen domýšlet, zda babička podlehla vynalézavému choti, či nikoliv. Přišla ta ukřičená ženská o práci, nebo ne? Vědomí, že odpovědi se nikdy nedočkám, mě naplňuje vztekem. Tolik bych to chtěla vědět.

Hlasité ťuky ťuk zahání roztěkané myšlenky. "Dále," reaguji znuděně a upírám zrak ke dveřím. Vstupují dvě nafrněné sestry jako předvoj a v závěsu za nimi doktor elegán. Nevím, jaké zprávy mi nesou, ale pro jistotu k nim zaujímám stanovisko spíše nepřátelské. Ve vší slušnosti si odbudeme krátké pozdravy. Doktorova ruka se zaobírá mými chodidly, lechtá je a zkouší mé reakce. Nic necítím. Obě nohy jsou cizí, byť formálně jsou stále mým majetkem. Jeho povzbudivé řečičky na mne nijak nepůsobí. Ať si žvatlá co chce, zítřky vidím černě.
K večeru ležím v pokoji a uvažuji. Času mám po čertech a ještě trochu. Zastydím se při pomyšlení, že ještě před pár hodinami jsem litovala člověka bez práce. Vždyť já nemůžu chodit! A zdaleka nejsem jediná na tomhle ztrápeném světě! Jak já bych chtěla mít jeho problémy. Proboha, já mu tu nezaměstnanost dokonce závidím!
Porovnejme nyní oba příběhy. Na jedné straně stojí hysterická dáma, která bude s největší pravděpodobností propuštěna. Jistě brzy najde náhradní zaměstnání. Její jediný problém tkví v tom, že zřejmě bude muset vzít i takovou práci, nad kterou dříve ohrnovala nos. Na straně druhé je mladá holka, která má nadobro poznamenaný život.

A co z toho plyne pro nás, obyčejné smrtelníky? Nezoufejme nad tím, že pekař zase nemá naše oblíbené rohlíky, že to krásné tričko se v pračce scvrklo, nebo že vlak má zase zpoždění. Nenechme se příliš ovlivnit finanční krizí, protože pořád může být hůř. Ano, je důležité a příjemné mít dobře placenou práci, ale je to skutečně všechno?