Girard: Lež romantismu a pravda románu
Doslov
Martin Charvát
Girardova teze o nespontánnosti touhy boří určitá paradigmata v pojetí románové literatury, pro objasnění své teze vybral Girard díla stěžejní pro evropskou prozaickou tradici, avšak u jednoho z nich můžeme poukázat na nedostatečnou, či lehce nedbalou, aplikaci jeho teorie. Mluvím o Dostojevského Zápiscích z podzemí. Hlavní problém podle mého názoru spočívá v nejasném konci Zápisků, který neodkazuje ke spasení hlavního hrdiny, což je pro Girarda nutný konec románového díla. Tento doslov se tedy zabývá otázkou interpretace konce Zápisků z podzemí v intencích Girardovi teze.
Prní část Zápisků je nesena filosoficko – polemickým diskurzem s dobovým humanismem, se současníky Dostojevského (Černyševskij), ale již v této části lze vysledovat druhou fázi ontologické choroby, která je dána neustálým střídáním názorů nebo chování. Vypravěč si je nejasně vědom metafyzické touhy, můžeme říci, že v textu je synonymem pro touhu choroba, právě touha zanesla vypravěče na místo, odkud je stejně daleko k lidem jako k samotě. Vypravěč se nějakým způsobem snaží ospravedlnit svůj dosavadní život a chybně nalézá smysl života v utrpení, protože podle Člověka z podzemí je jedině utrpení příčinou poznání. Soudobá společnost je podle vypravěče tvořena lidmi chytřejšími, ti jsou v osidlech metafyzické touhy, touží skrz Druhé, a bezprostředními (synonymem bude Stendhaloův pojem vášnivé bytosti), kteří jsou prosti touhy, jdou přímo za pravdou, jsou schopni jednat spontánně. Z promluvy vypravěče se postupem času stává ideologický monolog, který útočí na imaginární posluchače, zástupce dobové intelektuální vrstvy, jde o parafrázi na tlumočený dialog, poté přichází na řadu apel a exprese Člověka z podzemí a ke slovu se dostanou i antiiluzivní prvky (,,a tahle vaše slova jsem si vymyslel“) a ke konci první části zde zaznívá snaha o sepsání ,,pravdivého“ životopisu bez nároku na estetično jakékoliv formy ani na chronologické pořadí vzpomínek, jediným motivem Člověka z podzemí je : nic nepřikrášlit ve své výpovědi. Tímto bych uzavřel svůj, značně zjednodušený, výklad první části Zápisků, protože osou mého doslova je právě část druhá.
Druhou část můžeme otevřít problematikou ,,pohledu“. Člověk z podzemí si namlouvá uštěpačné pohledy ostatních, není schopen pohledu druhému do očí, i jen pohled může ničit, pohled je jedním z aspektů jak se Člověk z podzemí zaplete do mechanismu metafyzické touhy, pohled neustále určuje nové prostředníky přicházející na scénu. Šílenství Člověka z podzemí vyvrcholí scénou z hostince, kdy je neznámým důstojníkem přendán z místa na místo. Místo, aby šel urážku oplatit zaleze do svého chudého bytu. Stal se otrokem prostředníka, je zde masochistická tendence, kterou Girard popisuje s poukazem na to, že největší bolest působí lhostejnost. Člověk z podzemí je posedlý bytím důstojníka (prostředníka), nakonec když dojde k iluzi zašlapání prostředníka do země (střet ramenem na rameno za absence pohledu) je důstojník alespoň zdánlivě zašlapán do prachu a Člověk z podzemí je opojen novou úlohou pána. Jenže v Dostojevského románech se to prostředníky jen hemží. Takže za nepatrnou chvíli se stane objektem touhy Člověka večírek jeho bývalého spolužáka Zvěrkova. Prostředníkem se stane Simonov, který večírek organizuje. Zvěrkov na večeři splývá s rolí prostředníka a objektu, takže je večer je dán snahou o zašlapání Zvěrkova Člověkem z podzemí, to se ale samozřejmě nestane, Člověk z podzemí dává najevo svojí nadřazenost (chodí kolem krbu dvě hodiny), ale maska padá jakmile se společnost odebere do vykřičeného domu. Jako v horečce potká důležitou postavu, Lízu. Jedinou vášnivou bytost v románu, Člověk z podzemí cítí možnost stát se pánem, vymanit se z bolestivého údělu otroka. Scéna, která se odehraje u Člověka z podzemí v bytě jen dokreslí situaci, Líza se oddá Člověku, vyjeví sovu touhu, Člověk jakmile je nasycen objektem své touhy jí chce dát na důkaz ponížení několik mincí. Jenže Líza je nepřijímá a tím se ničí mechanismus touhy, znovu se stává objektem Člověkovy touhy. Zápisky končí poukazem na periodizaci touhy.
Problém Zápisků je v tom, že Líza gestem odmítnutí peněz zcela náhle zničí Girardem tak umě vybudovanou strukturu metafyzické touhy. Gesto, jak si správně povšiml Todorov, znamená rezignaci na jazyk, ale tím více zapojuje symbolický okruh. Líza by také podle Girarda měla hrát podobnou roli jako Sofie ve Zločinu a trestu, měla by se stát ústřední postavou, kolem které povede hrdinova cesta za spasením. Nic takového se v Zápiscích neděje, postava Lízy má sice všechny atributy k tomu, aby se na konci románu podařila smrt, která je Duchem, avšak kde nic, tu nic. Proč tedy konec Zápisků poukazuje na periodizaci nespontánní touhy? Podle mého názoru je to kvůli tomu, že Dostojevský jako spisovatel ještě není zcela prost metafyzické touhy. Jen velmi nejasně cítí její mechanismy, ale zatím z ní nevidí žádné východisko. Můžeme si pomoci příkladem Marcela Prousta – Proust je schopen popsat své vzpomínky v čisté podobě (tj.odproštěné od vidění prostředníka a Druhých) až v té chvíli, kdy sám prošel cestou spasení. Dostojevský teprve až v dalších románech bude moci román ukončit spásou hrdiny, on sám již nebude v zajetí touhy. Zápisky jsou dílem, kde lze mechanismus touhy pozorovat, teprve v Dostojevského dalších dílech můžeme najít i východisko.
Měl jsem pocit, že bylo potřeba pokusit se reinterpretace konce Zápisků z podzemí z hlediska Girardovi teze, protože se jinak by se mohl zdát čtenářům velmi nejasný.
|
|
Stan the Joker 
haha 
Pan Japko 
josefk 