Pro Bambulku bylo těžké, že nemohla čarovat. Byla zvyklá na své Láry, fáry…

A ještě těžší bylo, že museli cestovat pěšky. Jen dráček si poletoval vzduchem a z výšky vyhlížel místo, kde by mohla žít Dobrá víla. Podle plánku bylo sídlo víly někde poblíž obrovského lánu pole.

“Podívejte,” ukázal Vašík prstem do dálky, “není támhle naše hledané místo?”

V dáli se rozprostíral obrovský kus pole.

Když přišli blíž, viděli, že ze země vykukuje jen pár stébélek obilí. Bylo právě posečeno.

Hned se začali rozhlížet. Jak by měla asi vypadat chaloupka Dobré víly? Nebo víly v chaloupce nebydlí? Ať se rozhlíželi jak chtěli, žádnou chaloupku, dům či stavení neviděli.

“No nééé, to snad není možné,” zahlaholil kdosi samou radostí. A ten KDOSI se Bambulce připletl pod nohy. Málem ho zašlápla. A nebyl to ON, ale ONA. Malá šedá myška, která kdysi pomohla Bambulce a Vašíkovi najít Bambulčina tatínka Rampoucha Podskalního.

“Jééé,” vykřikla překvapená Bambulka. “Kde se tady bereš? Jak se máš a co můj tatínek?” Měla na myšku milion otázek.

Nejdříve ze všeho ale představila jejich kamaráda dráčka Fráčka. Tenhle drak už byl tak velký, že malou myšku skoro neviděl. Musel dávat moc dobrý pozor, aby ji nezašlápl.

Ohnul své dlouhé tělo k zemi, aby myšku lépe viděl. Jeho hlava s obrovskou tlamou mohla připadat myšce strašidelná, ale protože byl Fráček kamarád Bambulky a Vašíka, nebála se ho.

“Já velký a ty malá. My pozor, aby ty ne placatá pod mojí nohou,” řekl vážně Fráček. A aby jí ukázal, že ji rád poznává, nabídl jí svoji ruku. No, vlastně jí podal jen jeden prst. A i ten byl na myšku tak velký, že ho musela obejmout oběma svýma malýma ručkama. Potřásli si rukou a prstem na znamení přátelství.

Teprve teď mohli v klidu usednout a odpovědět si na otázky.

Bambulku a Vašíka hlavně zajímalo, jak se myška ocitla tak daleko od domova. Musela jim povědět svůj příběh.

Od doby, kdy Bambulku s Vašíkem dovedla do podzemní říše Rampoucha Podskalního, se její rodinka rozrostla o pana myšáka a spoustu myšátek. Nyní už měla přibližně padesát potomků. Sama přesně nevěděla. Rodinka se rozrůstala obrovskou rychlostí. Tam, kde předtím bydleli, se stalo něco hrozného. Jednoho dne přišla veliká voda a zatopila jim celé obydlí. Všechny komůrky i dlouhé chodbičky byly pod vodou a rodina myšky se jen tak tak zachránila. Spousta zvířátek v tu dobu přišla o své domovy. Také všechny zásoby na zimu byly nenávratně ztracené. A nebýt Rampoucha Podskalního, který jim všem nabídl pomoc, nepřežili by. Byl hodný, pomohl spoustě zvířátek, ale nastálo to nebylo. Museli hledat nový domov, kde budou mít dostatek potravy na zimu. Tak se stalo, že se jim ozvali příbuzní právě z tohoto pole. Byla to rodina tety jejího otce, nebo tak nějak. Myška jí říkala prateta. Zabalili to málo, co měli, chytili se za ocásky a šli. Příbuzní je velice hezky přivítali. Ale nebylo všem problémům konec. Prateta s prastrýcem neměli tolik zásob, aby nasytili tak obrovskou rodinu. Bylo už po sklizni, a tak na poli zbylo jen to, co vypadalo z vozů. Nebylo toho mnoho.

“A tak běhá celá naše rodinka po poli a sbírá každý klásek, který najde,” zakončila své vyprávění myška.

Bambulka zase zalitovala, že nedokáže čarovat. Řekla by jen Láry, fáry… a myška by měla spižírnu plnou zrní. Ale co teď? Můžou jim jen pomoci sbírat klásky.

“Taková škoda,” posteskl si Vašík. “Myšky nemají co jíst a po cestě se válí tolik poztrácených klásků.”

“Vašíku,” zvolala Bambulka, “ty jsi ale hlavička!” Bambulka si také vzpomněla, jak po cestě sem nacházeli plno klásků spadaných z vozů, které obilné klasy dopravovaly z polí do vesnic. Ale kde to jen bylo?

“Nebylo to před Laskavou Vískou?” rozpomenul se Vašík.

“Asi ano,” řekla Bambulka. Vzpomněla si, že to bylo v době, kdy ji tak moc bolela hlava po pádu větve.

“Ale jak se tam dostaneme?” zeptal se Vašík. “Pěšky je to přece jen dost daleko.”

“Já, já,” volal Fráček. “Já křídla, já poletět.”

“Já vím, Fráčku,” řekla Bambulka, “ale tvé tlapky těžko posbírají klásky ze země.”

“Já už velký, já nést Bambulku, Bambulka posbírat klásky.”

Nezbývalo nic jiného, než to zkusit. Snad dráček opravdu Bambulku unese. Velký je na to už dost.

Dráček roztáhl svá křídla, zamával jimi a vznesl se. Opatrně uchopil Bambulku kolem těla a chtěl se s ní rozletět.

“Počkejte!” zvolal Vašík. Sundal si svůj puntíkatý šátek z krku a podával ho Bambulce. “Ať máš do čeho sbírat.” To byl velice dobrý nápad.

Fráček letěl vzduchem a vší silou držel Bambulku, aby mu nespadla.

“Ty nebát, já držím,” uklidňoval ji dráček.

“Já se nebojím, věřím ti,” odpověděla mu Bambulka, ale přece jen by raději měla vlastní křídla.

Brzy doletěli na místo. Cesta vedoucí z pole do vesnice byla opravdu plná spadaných klásků, které poztráceli vesničané, když sváželi obilí svými povozy.

Dráček klesl dolů a opatrně postavil Bambulku na zem.

Zatím, co Bambulka sbírala volně ležící klásky do Vašíkova šátku, Fráček odpočíval. Díval se na Bambulku.

“Bambulka smutná, nemoct čarovat,” řekl a pokusil se sebrat jeden klásek. Ale jeho tlapy byly příliš veliké a neohrabané.

“Ale ne, Fráčku, nejsem tolik smutná. Jen nevím, jak se vrátíme domů. Oba nás neuneseš a pěšky je to příliš daleko.” Sbírala dál, dokud nebyl šátek plný. Zavázala ho na uzel, aby cestou nic nepoztrácela.

Společně s dráčkem doletěli na pole za Vašíkem a myškou, která jim nesmírně děkovala za pomoc. Díky Bambulce měly myšky plnou spižírnu a ještě něco navíc.

Mezitím, když byla Bambulka pryč, vyprávěl Vašík myšce o jejich putování za draky. Nejdřív však museli navštívit Dobrou vílu a poprosit ji o Zlaté srdce. Myška dobře věděla, kde tato víla žije a také jim to s radostí sdělila.

Na konci obrovského pole, kde začínal les, rostl staletý dub. V jeho silném kmeni byla díra a za tou dírou tma. Ani Bambulka ani Vašík tam nic neviděli. Pomohlo by jim Láry, fáry, ale Bambulka ne a ne si vzpomenout.

Potmě vstoupili dovnitř stromu. Tedy jen Vašík s Bambulkou, protože dráček se tam nevešel, jak byl velký. Rukama hmatali kolem, aby do něčeho nenarazili. Najednou Bambulka ucítila pod nohou schod dolů. Stoupla na něj a zjistila, že schodiště pokračuje dál. Scházeli dolů do podzemí.

Klesali stále hlouběji, přičemž se museli proplétat mezi kořeny dubu. Ty jim však nebránily v cestě. Naopak. Kořeny se před nimi rozestupovaly a nechávaly je projít. Bambulka s Vašíkem se pomalu vzdalovali tmě a blížili se ke světlu. Náhle se před nimi otevřel obrovský prostorný sál, v němž plálo tisíc svící.

Na konci sálu byl trůn bohatě osázený květy. Uprostřed té barevné nádhery seděla paní v lehounkých růžových šatech.

“Vítám vás, děti,” promluvila paní. “Dlouhou cestu jste ušly, mnoho dobrého vykonaly a nyní vás čeká odměna.”

Jak ví Dobrá víla o jejich cestě, pomyslela si Bambulka, ale nahlas jen řekla:

“Dobrý den, vzácná paní. Přišli jsme vás požádat o Zlaté srdce. Ne pro nás, ale pro zlou královnu Dorianu, aby už netrápila draky.”

“Vím, děti, proč jste mě vyhledaly. Také vám musím říci, že nedávám Zlaté srdce na požádání každému, kdo si o něj řekne. Ale ty Bambulko i ty Vašíku, si ho zasloužíte. Sledovala jsem vás na vaší cestě a vím, kolika lidem a zvířátkům jste pomohli. Medvěd Bručoun už má díky vám spoustu kamarádů, starý hlídací pes se už nemusí trápit se zloději, lidé z vesnice Rozumov mohou žít dál svůj obyčejný život, ptáčkům a lesní zvěři jste vrátili jejich les, pasáčkovi jste dali psího přítele, který mu pomáhá hlídat ovečky, malému Hejkálkovi se díky vám také straší mnohem lépe a to nemluvím o lidech z Laskavé Vísky, kterým jste pomohli roztopit pec, či vydře najít mládě a myškám opatřit zrní na zimu. Je pro mě čest za to vše vás obdarovat. Věřím, že se Zlatým srdcem dokážete zlo proměnit v dobro a zachránit tak draky před záhubou. Jen vás musím upozornit na jedno. Zlaté srdce musí Doriana přijmout jako dar. Nepřijme-li ho vlastníma rukama, nebude mít moc změnit její srdce.”

Dobrá víla sestoupila z trůnu a lehounkými krůčky došla k truhlici, kterou mávnutím otevřela. Z ní pak vyndala malou dřevěnou truhličku.

“V této skříňce je uloženo Zlaté srdce. Vám ho předávám zavřené, ale královně Dorianě ho musíte darovat bez truhličky. Jen tak bude mít Zlaté srdce svoji sílu.”

Děti převzaly vzácný dar. Samy nemohly uvěřit, že se jejich cesta blíží ke konci. Ale ještě jeden těžký úkol je čekal. Předat Zlaté srdce královně Dorianě a tím vysvobodit všechny draky ze zajetí.