Po návratu z půlroční hospitalizace jsem zjistil, že mi nejde internet. Jelikož mezitím ze schránky vypadlo pět nezaplacených faktur od GTS Novera, byla příčina jasná: odstřihli mě. Aspoň že fungoval telefon, který mně platily přes SIPO holky sociálky v Bohnicích. Začal jsem tedy žhavit dráty na callcentrum mého providera GTS:
      „Já bych chtěl zase používat internet. Ty nezaplacené faktury samozřejmě uhradím.“
      „Jenže to nestačí, pane K. My jsme s vámi formálně zrušili smlouvu z důvodu neplacení. Už nejste naším zákazníkem.“
      „Já přece nemůžu za to, že jsem byl půl roku v nemocnici. Co mám dělat, aby mně internet zase šel?“
      „Písemně nás požádat o znovupřipojení a samozřejmě uhradit ty dlužné faktury. Připojen budete, až bude splněno obojí.“
      Udělal jsem co po mně žádali, ale celý týden se nedělo nic. Znovu jsem zavolal do callcentra. Odpověděli mi:
      „Už tři dny jste připojen na internet. Poslali jsme vám přece aktivační e-mail.“
      „Jak si ho mám, proboha, přečíst, když mi nejde vůbec nic?“
      „Zadáte aktivační údaje, které jsme vám poslali, do konfiguračního menu a ono to pak určitě půjde. Všem to takhle chodí.“ tvrdila Ona.
      „Jak se ty aktivační údaje dovím, když mi nejde ani přijmout obyčejný e-mail?“
      „Tak víte co?“ zeptala se bystře slečna Callcentrová. „My vám ty aktivační údaje pošleme navíc ještě poštou. Vyhovuje vám to?“ pípla.
      „Mně vyhovuje cokoliv, co mně zprovozní internet, drahoušku.“
      „Pak vám tedy přeji hezký zbytek dne.“
      Dopis z GTS přišel příští den, ale obsahoval jednu nepříjemnou podmínku: bylo nutné z jakési komplikované internetové adresy stáhnout nový driver. S tím mi pomohl spolužák, který tehdy dělal správce sítě Národní knihovny. Přijel ke mně i s vypáleným CDčkem, nainstalovali jsme driver – a nic. Nepodařilo se přihlásit ke službě. Spolužák pokrčil rameny a odešel. Zůstal jsem s problémem sám. Začal jsem znovu pročítat dopis od GTS. Uváděli tam, že změnili můj způsob připojení z PPPoA na modernější PPPoE. Tyto zkratky mě měly ještě skoro celý další rok strašit. Ale v dopise bylo i nové přihlašovací jméno a nové heslo. My jsme však s kolegou zadávali staré údaje. Zkusil jsem ty nové a vida – systém mě přijal. Dařilo se zobrazovat webové stránky a zkušební e-mail spolužákovi také v pořádku odešel. Slováci však mají rčení: nikdy netreba smiať sa vopred...
      Problémy, a to velké, nastaly s literárními servery. Písmák i Totem ode mě odmítaly přijmout jakýkoliv příspěvek, Literra mi omezovala délku zhruba na čtyřveršovou básničku a pak tuhla. Tohle se mi předtím nestávalo a proto jsem pojal podezření na to báječné internetové připojení. To bylo totiž jediné, co se od posledka změnilo. Volal jsem opět na callcentrum GTS. Chtěli znát webové adresy serverů, které mi jakože nechodí. Nakonec mě stručně odpálkovali se slovy:
      „Žádný z těchto serverů není hostován u nás. Projednejte chybu s jejich provozovateli.“
      „Ale chyba se mi začala projevovat až po změně připojení u vás. Způsobilo ji to vaše slavné PPPoE!“
      „Jenomže nové uživatele zásadně připojujeme přes PPPoE, tedy přes Ethernet.“
      „Já přece nejsem nový uživatel, já jsem byl odpojen kvůli pobytu v nemocnici.“
      „Pro nás už nový uživatel jste, protože vaše původní připojení bylo úplně zrušeno a pak znovu zprovozněno. Proto máte ten Ethernet a nikdo si na něj zatím nestěžoval. Co vám všechno nechodí?“
      „Nechodí mi většina aplikací, kdy posílám ze svého počítače větší množství textu někam jinam. Jediná výjimka je e-mail, ten mi chodí.“
      „Takže co po nás vlastně chcete?“
      „Vrátit mi původní připojení PPPoA, při kterém jsem žádné problémy s textem neměl.“
      „Já to předám technikům, oni vás budou kontaktovat.“
      To už jsem nějakou dobu publikoval tak, že jsem známým poslal e-mailem text svého příspěvku, přihlašovací jméno a heslo a oni mi příspěvek do Literry bez problémů vložili. Pak se mi opět ozvala GTS:
      „Pane K, připojení PPPoA vám nemůžeme obnovit, protože tato připojení se nově nezřizuji. Nemáme už na skladě staré účastnické soupravy.“
      „Tak mi zkuste pořádně rozchodit ten Ethernet. Proč mně nejde vkládat články do literárních serverů a ostatním ano? Protože ti ostatní na ně nejsou připojeni přes GTS Novera.“ namítal jsem jízlivě.
      „Pane K, připojení přes Ethernet je moderní a nejsou s ním nikde problémy, jen u vás. Já vás předám na technickou ústřednu a proklepnete s nimi váš modem. Jaký máte typ?“
      „Speed Touch USB.“
      „Sice už existují modernější, ale řada uživatelů má ještě Speed Touch. V tom by neměl být váš problém.“
      Proklepnutí modemu na dálku však problém nevyřešilo. Dál jsem vkládal jen "stručné" čtyřřádkové příspěvky nebo jsem publikoval "e-mailem přes známé". Nelíbilo se mi to.
      Nabídl se mi bratr, že jelikož díky své duševní chorobě neumím jednat s lidmi, tak pověří někoho ze svých známých, kdo by to s GTS Novera kulantně dojednal. Jenže bratr bydlí v Havířově a jeho podnik sídlí také tam. Nikdo však extra kvůli mně nepojede do Prahy. Osobní jednání tedy nepřicházelo v úvahu. Pan Šimáček se sice do jednání vehementně pustil, ale dlouho nevydržel. Po úvodním budovatelském nadšení všechno zase zvadlo. Nikdo totiž nebyl ochoten do Prahy přijet a přivézt obálku, obnovující mladistvý zápal a správné zaujetí pro věc.
      Bratr tedy nasadil další páku. Při služební cestě se u mě doma zastavil jeho systémák. Jeho verdikt byl však zdrcující: „Máš starý a pomalý počítač s neperspektivním operačním systémem Windows 98. Nejlepší by bylo vyměnit obojí. V Ethernetu chyba určitě není, je to mezinárodní přenosový protokol a na chybu, kdyby nějaká byla, by se určitě dávno přišlo.“
      Pak odešel. Jenže mně v předethernetové době literární servery fungovaly. Bratr se k financování nového počítače zatím neměl a tak jsem zůstal zase sám se svými problémy, zase sám proti všem. Ledacos mi na tom Ethernetu nefungovalo, ale vkládání do literárních serverů bylo nejmarkantnější, protože při něm Ethernet selhal pokaždé. Opakovaně jsem otravoval callcentrum GTS i jeho technické oddělení. Zase jsem seděl schoulený s lampou u modemu a diktoval technikovi, která kontrolka svítí a co se mi zobrazuje v diagnostickém panelu na monitoru. Jednou jsem však narazil na myslícího technika. Zeptal se mě, jaký používám driver. Nadiktoval jsem mu adresu z aktivačního e-mailu, ze které mi driver stáhl před notným časem spolužák.
      „Tenhle driver je už hodně zastaralý. Mohlo by to být tím. Chodí vám stahování?“
      „Naštěstí ano.“
      „Tak si poznamenejte adresu a stáhněte si nový driver. Pak mi zavolejte.“
      Po půlhodině experimentování jsem se zmohl jen na radostné zvolání: „Chodí to!“ Chyba tedy nebyla přímo v Ethernetu, ale v driveru, který k němu pro můj modem nabízeli.
      Tahle historka mně značně připomíná mé bohnické trápení s Espritalem.