park |
Celé dnešní dopoledne jsem proseděl na lavičce ve františkánské zahradě.
Dal jsem si pod zadek knihu Míly Tomášové Světlo vědomí - to aby mi nebyla zima. Slunce se prodíralo větvemi, ale ani trochu nehřálo.
Sledoval jsem útržky rozhovorů procházejících se lidí diskutujích o mužích v kasárnách, o zatoulaných psech, o nedopalcích v kolejštích, o sušených květinách ve vilce na periferii; skeče maminek kárajících své děti za špinavé ručičky nebo ustaraný pláč, ospalé mladé muže vyhlížející svůj nikdy neobjevený sen.
Pán s hustými bílými vousy v teplém zimním kabátě, menší postavy a letmo kulhající, upoutal ovšem mou pozornost nejvíc:
Krmil holuby a pak se s nima pokoušel zvlétnout do nebes. Tiše jsem ho obdivoval za vytrvalost.
Ani tu láhev nestačil dopít. Strážník který ho odvedl, se také příliš nesnažil; zbůhdarma tam přišel a pak už se nevrátil. O tři minuty později se spustil déšť. Opona spadla.
Teď už je večer a já ležím nahý v prázdné vaně, která se zvolna plní slzama. Stékají mi po tváři, kolem uší a po bradě.
Snad někdo přijde a uvolní špunt, nebo mne vezme třeba jen do náruče. A nebo postačí, když přiklopí víko.
Dnes už odmítám komunikovat. |
|
Názory čtenářů |
16.03.2009 19:50
na hromádce
|
ta františkánská zahrada je asi začarovaná nejen že tam jsou jediné lavičky v parku (nejblíž centra?) ale každý den jich tam vysedává někdy i pět podobnejch psychopatů na hraně |
16.03.2009 21:04
pasáček
|
Smutné.
|
16.03.2009 21:17
Mario Czerney
[Změna zámku]
|
na hromádce napsal(a): ta františkánská zahrada je asi začarovaná
nejen že tam jsou jediné lavičky v parku
(nejblíž centra?)
ale každý den jich tam vysedává někdy i pět
podobnejch
psychopatů na hraně V říjnu 1939 podepsal Adolf Hitler na svém soukromém dopisním papíře tento text zpětně datovaný 1. září 1939, v den zahájení války:
„Říšský správce Bouhler a MUDr. Brandt jsou pověřeni rozšířit pravomoci zvláště určených lékařů tak, aby po lidském posouzení nevyléčitelně nemocných a po kritickém zhodnocení jejich zdravotního stavu mohla být dotyčným poskytnuta smrt z milosti.“
Následně byly do ústavů rozesílány první přihlašovací archy:
„Hlásit je třeba pacienty, kteří:
1. trpí uvedenými chorobami a v ústavech je není možné zaměstnávat (anebo jen prováděním mechanických prací): schizofrenie, epilepsie (jsou-li udány vnější příčiny, např. válečná zranění), senilita, nevyléčitelná paralýza a jiná syfilitická onemocnění, slabomyslnost každého druhu, encefalitida, Huntingtonova choroba a jiná neurologická konečná stádia; nebo
2. v ústavu trvale pobývají déle než 5 let; nebo
3. jsou střeženi jako duševně nemocní, kteří se dopustili zločinu; nebo
4. nemají německou státní příslušnost, anebo nejsou německé či spřízněné krve podle udané rasové a státní příslušnosti.
Akce T4
Z moci úřední, posvěceno vůdcovým výnosem, nastalo záhy po vyhlášení války masové vyvražďování desetitisíců pacientů psychiatrických a sociálních ústavů. Program „euthanasie“ duševně nemocných byl nazván „Akce T4“.
Léčebny zasílaly vyplněné archy se jmény osob určených k likvidaci do Kanceláře vůdce, kde vždy tři z celkem čtyřiceti dvou znalců z oboru psychiatrie rozhodovali o jejich životě a smrti. Byl mezi nimi i tehdejší ředitel psychiatrické kliniky v Heidelberku Carl Schneider ... V centrále T4 pak byly sestavovány transportní seznamy. O pár dní později přijely před ústav šedé autobusy a odvezly pacienty do některého ze šesti likvidačních zařízení. V plynových komorách zemřelo dvacet autorů z Prinzhornovy sbírky, mezi nimi Karl Gustav Sievers a Paul Goesch ...
Na základě protestů církve, ale i stranických a justičních kruhů nařídil Hitler v říjnu 1941 usmrcování plynem zastavit. Do té doby bylo zavražděno 70.273 pacientů. Nicméně „divoká euthanasie“ probíhala v ústavech i nadále. Centrála T4 dodávala do ústavů alespoň potřebné smrtící preparáty. Počet obětí Akce T4 po roce 1941 je odhadován na dalších 90.000. |
K dílu nelze zasílat názory, neboť je zamknuto.
|