11.kapitola - Jak Bambulka zapomněla čarovat

Dnes bylo opravdu pěkné počasí. Sluníčko svítilo, ptáčci štěbetali a někde v dáli bublal potůček. Bambulka, Vašík a dráček Fráček si poletovali ve vzduchu a užívali si vůni blížícího se podzimu. Také stromy, nad kterými letěli, si už připravovaly své pastelky, aby omalovaly listí podzimními barvami. A ten klid. Po včerejší návštěvě u Hejkalů jim ještě zvonilo v uších.

“Neodpočineme si?” navrhnul Vašík. “Docela rád bych chvíli poslouchal potůček, co dole tak hezky bublá.”

“Já taky poslouchat,” prosil Fráček. “Moooc bolet uši.”

Bambulka musela dát oběma za pravdu. Také se jí chtělo jen tak si sednout a poslouchat lehounké šumění vody.

Potůček nebyl tak malý, jak jim z výšky připadal. Ale jeho bublání, když vlnky přeskakovaly přes kameny, bylo tak příjemné, že všichni tři brzy zavřeli oči a usnuli.

První se vzbudila Bambulka a pozorovala oba spáče. Vašík si ze spaní něco mumlal a Fráček pomlaskával. Hned uhodla, o čem se dráčkovi zdá. O jídle.

Když se vzbudili i Vašík s Fráčkem, mohli se vydat na cestu. Rozhodli, že chvíli půjdou pěšky. Podívají se v lese po něčem k jídlu, a když nic nenajdou, Bambulka vyčaruje Vašíkovy oblíbené placky.

A tak chodili a hledali. Občas snědli nějaký lesní plod, ale to jim hlad nezahnalo. Proto musela Bambulka čarovat.

“Láry, fáry, v ohni klacky, na kameni horké placky.” Právě upečené placky měl Vašík ze všeho nejraděj. Foukali a ukusovali teplou pochoutku a při tom si prohlíželi mapu.

“Podívejte,” ukázala Bambulka na křížek v mapě, “tady žije Dobrá víla a my jsme teď někde tady,” a opět ukázala prstem na místo, které už od křížku nebylo daleko.

Přemýšleli, zda mají použít kouzlo a zase chvíli letět.

“Já chtít letět,” prosil dráček, protože strašně rád lítal.

“Já bych šel pěšky,” řekl Vašík, a tak rozhodnutí zůstalo na Bambulce.

“Já tedy navrhuji, že my dva s Vašíkem půjdeme po zemi a Fráček poletí.” To se dráčkovi velmi zamlouvalo. Proto hned roztáhl křídla a chtěl vyletět nad koruny stromů. Jeho křídla ale byla tak veliká, že jimi narážel na větve a nechtěně je lámal.

“Auuu!” zakřičela náhle Bambulka a tvrdě padla na zem. Když se vzpamatovala, začala si pomalu sedat, přičemž se držela za hlavu. Vedle ní ležela obrovská větev.

“Nestalo se ti nic, Bambulko?” pomáhal jí Vašík vstát.

“Asi budu mít bouli,” hladila si bolavé místo na hlavě.

“Ukaž, podívám se,” řekl Vašík a Bambulka sklonila hlavu. “No jo, máš to tady pěkně červené a už vylézá i boule. Neumíš ji odčarovat?”

Bambulka se zamyslela. Nic. Nenapadlo ji žádné kouzlo na bolavou hlavu.

“Tvoje maminka by ti pomohla,” napadlo Vašíka. “Zná spoustu bylinek. Určitě by ti připravila hojivou mast.” Ale Bambulčina maminka tady nebyla.

“Bolí to moc?” zeptal se Vašík.

“Jenom trochu,” zalhala Bambulka, protože ve skutečnosti jí hlava třeštila, jako by jí chtěla prasknout vejpůl.

To už přilétl i Fráček a smutně se na Bambulku díval.

“Já nechtít ublížit,” chytil Bambulku za ruku a pevně ji tiskl.

“Já foukat a bolest uletí,” vzpomněl si dráček na svůj bolavý ocásek. Začal Bambulce foukat do vlasů. “Už uletěla?” zeptal se.

“Ano, uletěla,” usmála se Bambulka. Nechtěla, aby byl Fráček smutný.

Po chvíli se rozhodli, že budou pokračovat v cestě. Ale každý krok Bambulku bolel, jako by jí někdo bubnoval na hlavu.

“Raději poletíme,” řekla a všichni souhlasili.

“Copak se děje?” zeptal se po chvíli Vašík, protože Bambulka jen stála a přemýšlela a přemýšlela. “Křídla jsi vykouzlila už mockrát.”

“Já nevím, nemohu si vzpomenout,” řekla udiveně Bambulka.

“Pomůžu ti… Láry, fáry…” Nic. Vašík sám začal přemýšlet. “Jak to jen bylo? Láry, fáry…, na zádech křídla…” A tak oba stáli a vzpomínali na ta správná slova.

“Bambulko,” měl Vašík nemilé tušení, “zkus říct jiné kouzlo. Třeba vyčaruj provaz.”

Zase nic.

“Vašíku,” řekla smutně Bambulka, “já si nemohu vzpomenout na žádné kouzlo. Něco se stalo.”

“Tak to jsme v pěkné kaši,” posteskl si Vašík. “Co budeme dělat?”

“Doufám, že si brzy vzpomenu,” řekla Bambulka, ale sama tomu nevěřila. Jak ráda by teď byla doma u své maminky, která by jistě věděla, jak Bambulce pomoct.

Těžko přetěžko došli do první vesnice, která se jmenovala Laskavá Víska. Vprostřed náměstí stála kašna s vodou a u ní lavička. Na ni Bambulka usedla. Vašík si sundal puntíkatý šátek z krku a namočil ho do studené vody. Vyždímal ho a opatrně položil na Bambulčinu hlavu. Voda krásně chladila a bolest trochu ustoupila.

“Děkuji, Vašíku.”

Dráček stál před Bambulkou a křídly ji ovíval.

Kolem nich chodili lidé a dívali se na ně. Možná se divili, že vidí draka, možná litovali Bambulku.

“Copak se vám stalo, děti?” oslovila je jedna paní.

Vašík jí pověděl, že Bambulku moc bolí hlava, protože jí na ni spadla veliká větev ze stromu.

“Vidíte támhle ten dům s bílým plotem?” řekla paní. “Tam bydlí paní Bětka. Je vyhlášená svými karamelkami. Jsou nejen dobré, ale i léčivé.”

Poděkovali a šli za paní Bětkou.

U domovních dveří Vašík zaťukal.

Přišla jim otevřít stará paní s milým úsměvem. Pozvala děti i dráčka dál. Fráček už byl tak velký, že měl co dělat, aby se protlačil dveřmi. Děti se posadily ke stolu a svěřily se se svým trápením.

“Jestli budu moci, ráda vám pomůžu,” řekla paní Bětka a dala Bambulce jeden ze svých připravených papírových kornoutků. Byl plný voňavých karamelek. Bambulka si jednu vzala a strčila ji do pusy. Nejenže karamelka krásně voněla, ale byla i slaďoučká. Nádherně se rozpouštěla na jazyku. Jak ji tak cucala, hlava ji bolela stále méně. Když už jedla čtvrtou, žádnou bolest necítila. Opravdu to byly zázračné karamelky.

“Děkuji, paní Bětko,” poděkovala už usmívající se Bambulka. “Karamelky mně pomohly a navíc byly moc dobré. Může je ochutnat i Vašík s Fráčkem?”

“To víš, že ano.” A tak si nabídli každý po jedné karamelce i Vašík s dráčkem.

“Mňam, mňam, dobré,” pochvaloval si Fráček.

“Už nemáš ani bouli,” řekl Vašík, když se Bambulce podíval na hlavu. “A co kouzla? Vzpomínáš si?”

Bambulka se chvíli zamyslela.

“Bohužel ne,” povzdechla si.

“To je mi líto, že ti karamelky nevrátily paměť,” řekla paní Bětka. “Jsou mocné, ale vše nevyléčí. Ale když se chvíli zdržíte, zkusím recept vylepšit, aby byly účinky karamelek ještě silnější.”

“Rádi bychom, ale musíme jít dál,” řekla Bambulka.

Rozloučili se a vydali se na další cestu. Jejich cíl se blížil.