Po chvilce v pokoji jsem si začal připadat jako v kleci. Přistoupil jsem tudíž k oknu omrknout, jak z té klece ven. Na oknech nebyly mříže, jen okenice byly dole spojeny řetězem, který byl uzamčený visacím zámkem. V návalu zloby jsem ho jedním prstem rozlomil. Vsugeroval jsem si v tu chvíli, že ve mně dříme duše vzteklého rysa, tudíž jsem měl v onom prstu dost síly. Ten rys mě napadnul proto, že na posteli ležel obrázkový časopis od sestry , ve kterém byla i fotka rysa, a já se na něj dlouze díval a přišlo mi u toho, že si nějak přisvojuju jeho podobu. Když jsem se podíval z okna, dolehla na mě marnost mého pokusu o únik a nechal jsem se bez sebemenších cuků odvléct na pavilón 31, kde byli tehdy divočejší a zarputilejší případi. Tam mě nadopovali chemickými dobrotami. Vzpomínám si, jaký jsem měl ukrutný děs z injekční stříkačky, jak jsem tušil, že mi ty chemie zase vygumujou mozek. Ale nějak jsem to přežil. Potom i noc, kterou jsem byl celou přikurtovaný k posteli, nebyla zrovna z těch nejhezčích.

http://vasinasi.sweb.cz/2vylet.html