Tyto Vánoce jsme chtěli strávit poprvé v našem novém domečku. Ale člověk míní a okolí mění. Zbytek rodinky mojí ženy se rozhodl vyrazit za teplem a tak jsme byli nuceni opustit střední Čechy a vyrazit na východ. Přece jenom čtrnáct dní není víkend a tak nám balení zabralo skoro půl dne a kufr Octavie byl nacpaný, až přetékal. Hodina a půl cesty a v cíli na nás už čekala babička se psem (vlastně fenou). Ještě že čekáme mužský přírůstek do rodiny, jinak bych tam byl jediný chlap na tři ženské. Na Vánoce jsme všechno připravili (nebylo to ostatně poprvé, co jsme samostatně řešili Vánoce) a vlastní svátky proběhly v klidu a úspěšně. Na Boží Hod i na Štěpána jsme se samozřejmě nacpávali a počasí konečně začalo vypadat jako v zimě. Dokonce se ozvali i teplomilní příbuzní – vyskytla se možnost počítače s internetem, tak rychle zapnout Skype a poklábosit.
 "Tak jak to u vás vypadá?" vyptávali se zvědavě.
 "Báječně," odvětila moje ženuška. "Konečně začala zima, odhazovali jsme sníh, dneska bylo mínus deset stupňů, pes chce každou chvíli ven a ten bílej sajrajt žere. A co u vás?" Už jsme byli v lokalitě, ze které nám přitékaly informace. Věděli jsme, jak to tam vypadá na přelomu léta a podzimu – ne tak v zimě. Zbytek rozhovoru se víceméně změnil v monolog. Nadšení rodiče popisovali, že ten den bylo pouze pětadvacet stupňů, ale stejně se šli koupat do moře, odpoledne se jen vyvalili u bazénu a hlavně toho jídla – no to jsme prý neviděli. Po chvíli začaly být děti nervózní, protože jim měla začít diskotéka a tak jsme hovor ukončili. Aby nám nebylo líto, že jsme neletěli s nimi, tak jsme si každý vzali něco na zub a bylo nám dobře.

Bylo po svátcích vánočních a 27. prosince před domem zastavila bílá Toyota. Bratr mojí ženy splnil svůj slib (nebo hrozbu?) a spolu se svojí přítelkyní a jejím synem nás přijeli obveselit. Všichni tři vyskákali do mrazu a začalo vítání, potom stěhování do tepla a pak už jen veselí. Když se všichni uklidnili (hlavně pes, který každého nově příchozího obvykle vítá několik hodin až dní), rozdělili jsme si úkoly. Na nás na zítřek připadlo vaření oběda a bratr s "rodinkou" si vylosovali nákup.
 "Zajedeme nakoupit vedle do města," prohlásil akčně druhý den ráno bratr a přítelkyně mu dala za pravdu. Po snídani vyběhli a za chvíli bílá Toyota (docela pěkně maskovaná na bílém poprašku) zmizela za křižovatkou. Začali jsme připravovat suroviny na oběd, netrvalo však dlouho a Toyota byla zpět.
 "To to stihli rychle, co?" zadíval jsem se překvapeně na manželku.
 "Brácha jezdí jak blázen," odpověděla nezúčastněně a dále věnovala svou pozornost krájení zeleniny. Šel jsem ke dveřím, abych přebral nakoupené suroviny a uložil je do chladu, do sklepa nebo do kuchyně. Za dveřmi stáli tři zmrzlí a dobývali se dovnitř.
 "Co se děje?" rychle jsem otvíral.
 "Auťák nám netopí a vaří," procedil skrz cvakající zuby bratr. Spolkl jsem poznámku, že od vaření jsme tu dnes my a pustil je do tepla. Když bratr rozmrzl, sedl si do kouta a začal telefonovat. "Jdu za kámošem, co se s tím dá udělat," zvedl se za chvilku a zmizel. Jeho přítelkyně se zatvářila nešťastně, tak jsme ji a jejího syna naučili karetní hru Bang! a odpoledne nám rychle uteklo. Bratr se vrátil chvilku před večeří s očima navrch hlavy.
 "Tak mi asi zamrzla voda v chladiči," sděloval nám mezi sousty. "Kámoš za chvíli přijede a odvezeme to k němu do garáže. Až to rozmrzne, nalejeme tam Fridex a bude to v pohodě. Jen doufám, že ten led nic nepoškodil," dodal s obavami. Dožvýkal a zase za ním zaklaply dveře. Pokrčili jsme rameny a opět vytáhli karty. Babička sledovala televizi a my mastili. Ale stihli jsme jen dvě hry a bratr byl zpátky. Tak jsme ho naučili karty také a hráli v pěti.

 Druhý den bratr zmizel hned po snídani. Nákup ten den vyšel na nás, ale pro pečivo a koření jsme šli jen do místního obchůdku pěšky. Po návratu jsme zjistili, že v kuchyni se motá nasupený bratr a krájí zeleninu na polévku.
 "Tak jak – máš Fridex?" zeptali jsme se bezelstně. Něco zamumlal a my pochopili, že to asi tak jednoduché nebylo. Postupně jsme z něj dostali, že je nějaký problém s baterkou.
 "Koukal jsem na ni a co do velikosti je poloviční," postěžoval si. "Byla vycpaná nějakýma hadrama, aby se neklepala. A místo 60 Ah má pouze 40. Nechápu, jak jsem na ni mohl nastartovat. Nejenže ten původní majitel byl blb a lil do chladiče vodu z potoka - ještě to byl držgrešle a škudlil." Potom na mne upřel prosebný pohled. "Pájo, mohli bychom zajet do sousedního městečka pro novou baterku?" Té prosbě se nedalo odolat. Jelikož jsem měl ve služební Octavii správnou baterku i Fridex, nastartovali jsme bez problémů a po chvíli jsme už uháněli s baterkou v kufru domů. Bratr mi vysvětloval, jak to bylo brutálně drahé (zaplatil skoro dva a půl tisíce), že si tak Vánoce nepředstavoval, tak jsem na to šlapal, abychom byli co nejdříve doma. Než jsem vylezl z auta, popadl baterku a zmizel za kamarádem. Pokrčil jsem rameny a šel dovnitř. Tam už čekali ostatní karbaníci, tak bylo o dalším programu rozhodnuto. Kromě standardních karetních hlášek (jako Bang!, Vedle, Indiáni a podobně) jsme ještě probírali, jestli už auto pojede, co mu ještě upadne a tak podobně. Bratrova přítelkyně se smála tak napůl – pořád byla ve vzduchu možnost, že pojedou domů vlakem a auto zůstane tady. Nakonec to však dopadlo dobře a bílá Toyota přijela – a dokonce samostatně. Všichni jsme si oddechli a ti tři druhý den odfrčeli. Zamávali jsme jim a začali připravovat Silvestra. Jednohubky, brambůrky, rychlé špunty – pěkně jsme si to užili. A hlava nás bolela jen z nevyspání.