| Prolog |
|---|
|
| Kančí ragů |
|
Myslím, že to bylo v dobách, kdy hnije listí v bukových hájích, brzy se stmívá atp. Ano, tehdy už byla tma, vůně rozkládajících se listů vnikala do chřípí, ano, už máme naše protagonisty, dvou milenců, kteří si v to nezvyklé období vyšli na procházku. Na cestách se lekali těch, co čirou náhodou zůstali dřepět na lavičkách, ale bez lahví červených vín, nebo těch jiných, co nebarví, chutnají lehce jinak, zvuků záhadně se linoucích z trnkových keřů, ze zdánlivě opuštěných domů. Vím to, protože jsem tehdy byl s nimi. Ani o mně nevěděli, přitom mohli slyšet, bát se tichoučkého našlapování. Chladný Milenec, jelikož mu vskutku byla zima, zimničně se třásl, i když byla teplá noc, jasné podzimní nebe a tedy měsíc – mdlé světlo napomáhalo stínům se přetvařovat, hyzdit podoby keřů, kmenů, haluzí, prsty ledové jako ty čůrky vody, které se v dalších měsících počnou rozlézat po římsách, ze střech, okapů, a rychle tuhnout, mezitím, co se v mracích budou dít násilnické krystalizace, potají. Také já zůstanu v utajení a popíšu horkokrevnou Milenku, jež se obává šelestu tam za různotvarým balvanem, pod zemí, kde spí libovolné zlo, má ohnivé vlasy a ty v měsíčnu planou asi tak jako kometě, ale to jsem přehnal, neboť mi měsíc jaksi zastínil duši, víme? O ní: strachuje se a tiskne se k Chladnému a ten: taje, je v rozpacích, stydlín, blábolí horem dolem, od jedné zmatené myšlenky ke druhé, pak ke třetí, aby pak byl umlčen polibkem nebo náhlým ustrnutím Horkokrevné, zarytím nehtů do paže, naslouchání. Zahlédl jsem, jak spolu zavěšeně stoupali po lesní cestě, maz maz mazání deštěm a dešťovkami zkypřené půdy pod botami, skrz bodláčí, ale bezpečně, možná i nějaký ten svízel přítula, který se mi velmi podobá – nejen jménem, ale o nich: občas se klopýtalo, protože, jak jsem již popsal, noční světlo mate, je přerušováno neustálým brebentěním hvězd, které, mimochodem, není Chladný schopen pořádně vidět, natož rozeznat jejich seskupení a správně pojmenovat, aby astronomicky oslňoval Horkokrevnou, a tak ona oslňuje jeho znalostí Velkého vozu, Medvědice, Mléčné dráhy, Orionu. Rozpačitost. Ale jdou dál. Teď mě uslyšeli. Drží se za ruce a strnule čekají. Ona s tepajícími spánky, on šeptaje slova uklidnění, že myška nebo ptáček ve stráni na kůře jsou neškodnými společníky. (Nenapsal bych o sobě, že jsem společník, spíše špeh, hejkal se zánětem hrtanu) Pár sevření dlaní, a už je vidím na poli. Širokost. Stébla mnohdy hrají role pastí na kotníky, ale žádné pády po tvářích, v tomto příběhu není bolesti. Aby zahnali obavy, povídají si: myslím, že to bylo o zbraních globálního i lokálního ničení, tím pádem i chladných a střelných, hudebních nástrojích, jídle a všech věcech, které se teprve jídlem stanou, nedají-li si pozor na mušku a broky, o potížích politických, zažívacích, milostných. Vzpomínám, že došli do vesnice. Civěli na ukazatele turistických cest, kam zamířit, aby se bez hledáčku vidělo cosi pamětihodného, ale to je zjevně nezajímá, natož mě, ohlížejí se, ale nemohou mě vidět, jelikož rád splývám s prostředím, mám ten dar. Točí se na kolotoči a tuším, že se točí i Chladného hlava, je bledší než obvykle, pak vrávorá, trochu přehrává, Horkokrevná se zvonivě směje a podpírá ho, aby se nevyválel. Po jeho několika suchých vtipech se vydávají po silnici vstříc tmě. Ještě stihnou potkat muže s cigaretou, který vyřkne podivné proroctví, ale o tom později. Jde se kolem garáží a vyprázdněných zahrad a tam: ani živého tvora. Ani pes větřící vetřelce, ani plachost kočičích tlapek, ba ani alkoholem posedlý pantáta. Přesto si ti dva šeptají – nerozumím tomu. Cesta se líně vleče nebo spíš teče až k okraji jakéhosi města a tam kopec a v něm bunkr po chrabře uprchlých vojácích, zapomněli si tam své samopalné atributy bojovníků za svatou věc – slyším ten rachot nábojnic. Avšak: Milenci nic neslyší, jsou ušetřeni střelby, sedli si tam, tráva se nabídla, a tak Chladný rozprostřel svou ošuntělou bundu, aby si suše sedli a popřemítali o věcech, které je oba čekají. Objímání a polibky. Bylo to slyšet. Šelest v mlází. Tos byl ty? Chrocht! Vteřina natažená do šíře imaginace: stará se selátky, může bránit své mladé, zaútočí, pozná-li, že je v nebezpečí, otázka je, zda jsou čtyři nohy rychlejší než dvě a dvě zvlášť, zvláštnost je, zda divocí vepři neútočí ve smečkách, nelíčí na oběti záludné pasti, jako třeba nášlapné sítě, kdy utíkající zakopne o čidlo a místo běhu dál zamotání a lapení, neryjou snad svými rypáky úctyhodné jámy, nezakrývají je snad propadlišti z mlází? Ne, raději nemyslet. Myslím, že jeho slovo bylo: Běž! Byla první, rychlejší. Duchapřítomně sebral bundu, následoval, dýchal a od obou úst šla do tmy pára. Strachem z neviděných štětin bití o překot. Běh po asfaltu a oběh krve. Zpomalení a křečovité propletení prstů. Drž mě. Ohlížení. Nic. Byl jsem před nimi, čekal jsem u skluzavky. Jsou všude: už ani nevím, zda to řekla on nebo ona. Rozhodně jsem však poznal, kdo vyslovil tuto větu: Právě proto jsem si zapálil až teď. Nedalo se nic namítnout – jen myslím, že jsem v tom hlase poznal Pantátu, muže, který neví jak naložit s časem, a tak ho konzervuje do hodin nasáklých chlastem a děsí případné noční chodce, jakkoliv jsou nečekaní. Cestu zpátky si naplánovali zbrkle, ale musím dodat, že nikoliv nešťastně: blížili se k lesním ostrůvkům v polích, poznávali obrysy korun, aby pak zjištění, že jsou jinde, než si oba myslí. Bylo v tom něco z šoku, byla na pokraji zhroucení, těsně před tím, než si člověk klekne nebo stočí do klubíčka a nesouvisle ječí dokola ty samé věty. Ale museli jít dál, říkal to, pořád jí tisknul ruku, vedl ji z kopce do kopce, zastavovali se, naslouchali, domnívám se, že nikdo z nich nebyl takhle blízko strachu, toho prapůvodního, kdy se v houštinách ukrývají predátoři, jejichž těla v obrazotvornosti narůstají do podob mýtických mantikor, kentaurů, stryg, ghůlů, lesních démonů – co všechno se zrodí z ničeho nebo z nepopsaného papíru, co v nás vybičuje představivost k výkonům takřka nadsmyslovým? Ehm, to jsou otázky, které je v tu chvíli nezajímaly, rozjímal jsem nad nimi já, shlížející s posedu, potutelně se usmívaje. Chcete-li vědět, jak příběh končí, musíte tudy: když už cítil její bázlivý třas, bloudění skončilo. Doputovali ke známému vchodu do lesních útrob, tam bude líp, zaznělo, uvidíš. Vraceli se po stejné cestě, už se našli, ale víte co? Sblížili se ještě víc a dodejme, že Chladný ztratil něco ze své nesmělosti a Horkorevná na vlastní stehenní svaly poznala, že strach má rychlé nohy. Ano, byla to láska na první polekání. |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 20.01.2009 01:10.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
kohorta 
patafyzik