Zhýčkaná pohodlím prázdných argumentů

chlazených ve stínu vzrostlých frází

hlasitě odmítaných, němě žádaných,

přikrytá cáry tapety své reality

leží stočená co klubko nití

jedovatým vzrušením syčící.

Hledím jí zpříma do tváře

„tak tohle že mám být já?“

V zrcadlení prázdného bytu

si rozmazávám vrásčitou dlaní

paradox smíchu z pod červeného nosu.

„Ty jsi mi ale šašek počmáranej!“

Běloba pravdy zakousnutá do saténu

tváře s omezenou životností

výsměšně mlčí, když nemá cenu lhát.

Zítra už nemá angažmá smutný klaun, já.