Křídla samoty 

Nic se neudálo.

ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu

hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“

zajeté, jako několik předešlých…

samota

Další den jako včerejší, předvčerejší, před…

Dnes přiletěla sýkorka

ten nejdrobnější druh

v čase

zjevila se spíš dopoledne, než ráno

gecla sebou na zábradlí lodžie

aby se nakonec odvážila i dovnitř prostoru lodi

protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli

kde z opěradla

jedním okem bedlivě pozorovala

trup a dno mé lodi

a když zjistila, že nenajde potravu

změřila si mě

a frnkla

Přiletěla ve stejnou dobu jako včera

vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“

vzpomněl jsem si

že jako dítě jsem vydržel

celé krátké hodiny těsně za záclonou

a pohlcený tajil dech, abych nepolekal

a zkamenělý pozoroval kosáky

hejna vrabců

i vzácnější koňadry a moje

laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic

přidávala jim i vyvařené kusy loje

a já pozoroval balet křídel

v teple

chráněný domovem

před mrazem

… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice

Dnes jsem sýkorku nezahlédl.

přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?

za dávných let mého capartovství

je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda

děda

vzpomínám

a vůbec kam se poděla máma s tátou?

když si vybavuji dobu otlačených kolen

uvidím babičku, dědu i tetu Alenku

ale kam se zmizeli rodiče?

vím že byli přítomni

okolo

ale ve vzpomínkách nejsou

nebo jsem je vytlačil za okraj rámu

proč?

Byl jsem nakupovat

nebylo mi vyhnutí

po týdnu jsem zase viděl ty lidi

cítil je

dokonce jsem se jich mohl i dotknout…

a lidé byli hladoví

očekávají totiž příchod lásky

a tak plnili nákupní vozíky

majíce nadosah

pokladnu

jenom zaplatit není třeba

já…

setkání s lidmi je mi stále bolestnější

neunesu poznání jak jsem chudý

chudý duchem

nebohatý charakterem

invalida láskou

uzamknu se

už nevylezu

Na sýkorku jsem si vzpomněl

přesto slunečnice nedonesl

lenoch…

Nic, prázdno… 

Vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí

obral jsem si libové

a zbylé

vystrčil na mráz

na dno

pod jedinou, plastovou židli

mé prostorné lodi

snad přiletí

Štědrý den

nepřiletěla

Šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi

jestli neuvidím stopy po stravování

a tak stál jsem úplně nahý

v řízném vzduchu

beton mi pálil chodidla

chlad sevřel moje nepotřebná varlata

a já zkoumal mrtvé maso

žádné vpichy

nikdo se neživý

nikdo nepřilétá

Dnes jsem zavřel dveře na druhý západ

z obav aby se ke mně nikdo nedostal

pozdě

neschopnost je dávno se mnou

marnost je zabydlená

Uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku

navštěvuje mou loď?

pokusím se být ostražitější

Nastal unavený konec

roku

devítka vymázla osmičku

věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách

nekonečno ve smyčce

a stejně se nic se nezmění

sýkorku jsem nezahlédl

nedoufám
 

Dnes napadl sníh

snášel se ve vločkách

lehounce něžný

jako by nezatěžkán svědomím

kolik tvorů vyhasne

pro jeho studenou krásu

Najednou v podvečer se objevila

ona

Třepetavá

dosedla

rozvážně se rozhlédla na pokraji

a pak se pustila v dílo

dva klovy

jedna kontrola člověka

za sklem

obezřetná

snad byla sytá

když vzala křídla

Zase jsem ji nezahlédl

smutno mi

a večer přemýšlím

jak jí asi je

té drobné křehké

v temné mrazivé noci

dnes

najedla se hojně

má tepla dost v hrudi

nezmrzne

a čiperná unikne ťuhýku

i jeho háku

ve špižírně vyschlých schránek

ano snad 

a možná

možná její dcery pra pra

budou hojně živy

tučnými červy

z mého srdce

jenž neuniknou bystrým drápkům

a červům bude nic platné panického úprku

v píďalkovité omega

konce života

počínající alfou

Žij Třepetalko!