Po celodenním letu si museli děti i dráček odpočinout. Přistáli a podívali se na ceduli, kde vlastně jsou. Nápis oznamoval, že se nacházejí u vesnice Rozumov.
„Tady asi bydlí chytří lidé, když se jejich vesnice takhle jmenuje,“ přemýšlel nahlas Vašík.
„To tedy nevím,“ řekla na to Bambulka. „U nás v Culíkově taky všichni nenosí culíky.“ Usmála se. Na chvíli si představila Vašíka s blonďatými culíky. Vypadal by legračně.
Nečekali, že vesnice bude plná chytrých lidí, ale to co spatřili, je opravdu hodně překvapilo. Lidé kolem nich chodili pozpátku.
„Dobrý den,“ pozdravily děti.
„Špatnou noc,“ odpověděla jim kolemjdoucí paní.
„Je možné u vás někde přenocovat?“ zeptal se Vašík pána, který pozpátku došel k lavičce a usadil se na ní.
„Ovšem, že ne,“ odpověděl. „Zrovna u nás nemůžete včerejší den přespat. Neusteleme vám dole v podkroví.“
„Jakpak to divně mluví,“ přitočila se Bambulka k Vašíkovi.
Pán se zadíval na dráčka.
„Vy nemáte draka? On je ošklivý.“
„Já nebýt ošklivý!“ zlobil se Fráček. „Já být hezký.“
Děti a Fráček šli raději dál. Třeba narazí na někoho rozumného.
Konečně. Támhle ten pán ve fraku vypadá dobře. Stojí a důležitě se rozhlíží kolem.
„Dobré odpoledne,“ pozdravila ho Bambulka.
„Špatné ráno,“ pozdravil je pán. A jé. Spadly z bláta do louže. Ani s tímto pánem si moc nepopovídají.
„Copak se to u vás děje divného?“ nevydržel to Vašík.
„U nás není vše normální. Od doby, kdy hodiny dole na věži chodí správně dopředu… Támhle dole,“ řekl a ukázal směrem nad sebe, „nejsou ty hodiny.“
Děti i Fráček pohlédli vzhůru. Konečně jim to došlo. Ručičky na věžních hodinách nešly dopředu, ale dozadu. Proto se celá vesnice řídí podle nich. Chodí a mluví opačně.
„Vy nesmíte chodit jako my,“ řekl ještě ten pán, „jinak my nevykážeme vás z naší vesnice.“
Děti si jeho větu musely v hlavách nejdříve srovnat, aby pochopily, že když se nebudou chovat jako oni, vyhodí je z vesnice. Všichni se otočili a vydali se směrem k pánovi na lavičce. Fráček se snažil, ale chůze pozpátku mu moc nešla. Každou chvíli zakopl a upadl.
„Špatné ráno,“ pozdravily děti pána na lavičce. „Vy jste nám neslíbil, že u vás nemůžeme přespat. Stále to neplatí?“
„To víte, že ne,“ usmál se pán a odvedl je k sobě do chalupy.

Večer, ještě než usnuli, si slíbili, že se pokusí lidem z vesnice pomoci. Stačí zařídit, aby šly hodiny zase správně.

„Špatný večer,“ zdravili ráno každého, koho potkali. Chůzí pozpátku došli až ke věži. I dnes tam stál pán ve fraku a i dnes se důležitě rozhlížel kolem.
„Nedoufám, že jste se špatně nevyspali,“ usmál se na ně.
„Velice špatně, neděkujeme,“ odpověděli podle pravidel. „Také bychom vám nechtěli pomoct. Nemůžete nám zakázat nevstoupit do věže?“
„Ale jistě, že nemůžu. Nechoďte se mnou,“ a odvedl je ke dveřím do věže. Velkým stříbrným klíčem odemkl zámek a dveře se s hlasitým zaskřípáním otevřely. Za nimi spatřili točité schodiště mířící nahoru. Dráček jim byl neustále v patách. Ale byl už tak velký, že měl co dělat, aby se na schodišti nezasekl. Trochu si o zeď odřel křídla.
Když vystoupali až na poslední schod, uviděli velikánský hodinový strojek. Plno ozubených koleček se točilo sem a tam, ale které je to špatné, nevěděli. Hledali a hledali, ale nic zvláštního nenašli. Smutně si sedli na schody.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Vašík. „Musíme těm lidem pomoci. Neznáš kouzlo na hodiny?“
„Žádné mě nenapadá.“ Bambulka se zvedla a podívala se na strojek. Začala přemýšlet nahlas. „Tady to kolečko se točí doleva a to vedle něj doprava. Každé kolečko se točí na opačnou stranu. Když jde jedno sem, druhé se točí tam. Hodinové ručičky jsou na konci koleček. Kdyby se jedno kolečko přidalo, ručičky by šli na opačnou stranu než teď… To je ono!“ zvolala vítězně Bambulka. „Přidáme kolečko a bude hotovo… Láry, fáry, rub a líc, ať je o kolečko víc.“ Najednou se mezi kolečky objevilo jedno nové. A světe div se, ostatní kolečka se začala točit opačně. Děti rychle seběhly schody, aby se venku přesvědčily, že jdou hodinové ručičky správně. A šly. Opravdu se začaly pohybovat dopředu.
Když se dolů dostal i udýchaný dráček, sbíhali se už lidé kolem věže a nevěřícně kroutili hlavami. Nikdo nemohl uvěřit tomu zázraku.
„To není možné?“ divili se.
Pán ve fraku měl v očích slzy. „Děkujeme vám, přátelé. Konečně se zase náš život vrátí do normálu. Vždyť už jsme byli okolním vesnicím pro smích.“ Potřásl Bambulce a Vašíkovi rukou. Dokonce se chopil i Fráčkovy ruky a třásl s ní, až se milý dráček ozval:
„Já kousnu, jestli vy se mnou pořád třást.“ Ale určitě by nekousl. Byl to moc hodný dráček.