| Zazvonilo. Písmenka prvňáčků v dřevěných deskách se těšila, až je žáčci zvednou nad hlavu. Vždyť už to znala nazpaměť. „Děti, jak vypadá písmenko B?“ Školáčci zalovili v deskách a vytáhli „béčko“, kterému ostatní papírová písmenka říkala Bertík. Nemyslete si, děti, písmenka byla sice přáteli, dokonce sourozenci, vždyť byla součástí velké matky Gramatiky. A maminka si s nimi užila svoje. To bylo „Proč nemá Rexík, tedy R stříšku jako Řimbaba?“ tímto kamarádi poukazovali na písmeno Ř. „A proč má moje dvojče Á čárečku a já nemám“?, durdilo se krátké A Maminka byla trpělivá, jako všechny mámy, a tak dětem vše vysvětlila. Všechna jste důležitá; kdybyste měli všichni stříšky a čárky, tak se chudáci lidé nedomluví – jak by třeba vypadalo slovo „táta“- no zkuste to ťáťá“ – to je nesmysl,“ vysvětlovala Gramatika.
Nejvíce neposedný byl Vykřičník. Tenkrát se psal jako svislá čára, ovšem musela být rovná. Znáte však děti. Ručky neobratné, takže Vykřičník vypadal všelijak a děti si ho pletli s I, ba dokonce i se Závorkou! „Hele mami, vždyť já jsem na nic, jsem jen nepovedená čárka,“ někdo, kdo neumí pořádně psát si mě může plést se holkou, Závorkou, béé,“ brečel Vykřičníček. Maminka byla smutná, vždyť všechny své děti chránila jako kvočna kuřata. Ze zadumání ji vyrušil žák Pepíček. Napsal na tabuli větu „Dones sešit “. Paní učitelka zavrtěla hlavou: „Pepíčku, ale to je to věta rozkazovací, co tam patří?“
Pepíček napsal tečku. Celá třída se rozesmála. Pepa zrudnul, ale jelikož byl trošku zmatený, napsal ještě nad tečku čárku. Žáček se začervenal a čekal salvu smíchu. Kupodivu sklidil obdiv. Vždyť takhle vypadal Vykřičník daleko lépe. I ti největší „škrábalové“ při psaní rozkazovací věty věděli, že znaménko za větou je vykřičník, nikoliv závorka.
Vykřičník měl tedy dvě části a to se mu líbilo. Už si ho s nikým nepletli a v dřevěných deskách usnul s pocitem štěstí.
|
|
Albireo 
Endif 
Seregil 