Stojím ve skleněném těžítku na stole. Uvnitř mého skleněného království padá sníh. Stojím na zasněženém náměstíčku a pozoruji stromy okolo.

Když jsem se potěšila tou nádherou, dostala jsem chuť podívat se, co je venku. Pomalu jsem přistoupila ke sklu a dívám se na stůl.

Stojí na něm maličký umělý smrček, na něm lesklé korálky jako ozdobičky. Vonná svíčka líně hoří a pozoruje své čtyři štíhlé kolegyně, které svým teplem roztáčí hvězdu z tenkého plechu na vrcholu kovového stromečku.

Hvězda se točí a pomaličku cinká korálky o větve stromu. Vánoční melodie se rozléhá po prázdném pokoji.

Žádní lidé tu teď nejsou, jsme tu jen my, tiché věci. Celý rok jsme se mačkaly v prachu a bylo s námi zacházeno nepěkně.

Jenže teď jsou zas Vánoce. I přes sklo cítím vůni vanilkových rohlíčků, vosích hnízd, ořechových báboviček a lineckých koleček.

Teplý čaj je připraven v konvici, čeká jen, až se majitel pokoje vrátí z kuchyně.

Směs vůní, teplo, svíčky, cinkání, barvy a klid.

Užívám si tu krásu.

Brzy budu zase zavřená ve skříni a nahradí mě těžítko ve tvaru pyramidy.

Budu čekat na svém náměstí, až budou zas Vánoce.