Na tuhle holku jsem sice nepotřeboval žádný inzerát, ale také jsem ji nakonec nedobyl. Nebyla k mání. S nikým v Rokytnici nechodila a proto jsem doufal, že bude mít oči jen pro mne. Marně. Seznámil jsem se s ní v práci ve svém prvním zaměstnání po průmyslovce někdy v roce 1964. Byla zaměstnána jako kreslička – tehdy se ještě kreslilo ručně tuší na pauzák a bylo to blbě placené. Ale Majka občas chodila na naši dílnu na brigády a přitom jsem se s ní pokoušel seznámit. Bavila se se mnou, ale o stopy zájmu z její strany jsem jen zkoušel bojovat. Naštěstí na ty brigády k nám chodila často. Jednou se takhle zmínila, že se s kamarádkou přihlásila na stokilometrový pochod Humpolec – Praha. Tyto pochody nebyly v roce 1964 ještě obvyklé a já myslel, že se ty holky přihlásily jenom tak z hecu. Já osobně jsem s určitostí věděl, že ujdu maximálně polovičku, ale jel jsem do toho Humpolce s nimi. Jen tak načerpat atmosféru a případně se pokusit vyznat ve vhodné chvíli Majce lásku. Z Rokytnice až do Hradce Králové jsme jeli osobákem (samozřejmě parním, ve 3.třídě "dřevěného" vagonu), pak do Havlíčkova Brodu rychlíkem a posledních 25 km do Humpolce už za naprosté tmy motoráčkem. Ostrý start měl být o půlnoci na náměstí v Humpolci. Atmosféra byla vynikající, volili jsme i královnu krásy pochodu. Pak jsme se dali na cestu. Cestou byly tři příležitosti, jak pochod vzdát a pokračovat dál vlakem. První možností byly Dolní Kralovice, nyní už léta zaplavené přehradou Šance, druhou trasa pochodu v údolí Sázavy, kde se dalo nasednout na Posázavský Pacifik a konečně železnice Benešov – Praha. Já jsem s nějakým únikem už od počátku počítal, protože na celou štreku jsem se v žádném případě necítil. Ale pochod jsem chápal jako možnost, jak vyjevit Majce své upřímné city. Nedala mi k tomu žádnou příležitost. Jednak byla pořád s tou svou kamarádkou, ale hlavně mi záhy po startu utekla s "vedoucí skupinou" a už se mi nepodařilo je dohnat, i když jsem se moc snažil. Začalo pršet a blížili jsme se k Dolním Kralovicím. Utvořila se skupinka zoufalců, kteří se rozhodli v Kralovicích pochod ukončit a pokračovat motoráčkem do Benešova. Přečetli jsme si jízdní řád a počkali na vláček. Svítalo. Já už měl puchýře na obou patách, jinak bych možná pokračoval aspoň k Sázavě na Pacifik. Do Prahy jsem dojel odpoledne, unavený, promáčený a špinavý. Maminka nade mnou spráskla ruce a začala mé svršky urychleně prát a žehlit. Následující den jsem totiž měl dělat přijímací zkoušky na ČVUT. Do Rokytnice jsem se vrátil po zkouškách v úterý. Hned první telefonát patřil Majce. Řekla mi, že došla až na okraj Prahy do Chodova i se svou kámoškou, takže jako jediná dvě děvčata celou trasu ušla a že si mám koupit Mladý svět. Za týden jsem si mohl prohlédnout fotky dvou promočených a unavených děvčat v pláštěnkách, jak končí v Chodově "svůj" dálkový pochod. Já jsem na své rozhřešení čekal ještě další týden. Pak mi přišlo oznámení z ČVUT, že mě přijímají ke studiu.
|