| Dílo #5423 |
|---|
| Autor: | Jeanne |
| Datum publikace: | 30.04.2004 07:23 |
| Počet návštěv: | 1113 |
| Počet názorů: | 7 |
| Hodnocení: | 4 |
| Prstýnek červených depresí |
|---|
Lucie podzim přímo nesnášela.
„To je nejpitomější období v celém roce,“ říkávala.
Nemyslela tím ovšem doznívající akordy léta, kdy se léto zuby nehty drželo své vlády. Rozčilovaly ji plískanice, deště, kdy i ten deštník obracel své bříško směrem, kterým si umínil foukat vítr. Navíc byla zase sama, tedy absolvovala úspěšně další rozchod s absolutně nemožným chlapem. Měla pocit, že se jí život opakuje jako několikrát přehraná kazeta. Napřed super zaláskování, oťukávání, zda dotyčná existence mužského bytí stojí zato, pak… A pak vše podle stejného scénáře. Po několika týdnech, kdy se vznášela jako motýl opilý nektarem z té nejvoňavější kytky, následovalo obvyklé hledání chyb na kdysi ideálním protějšku a nakonec rozchod. V její kabelce nechyběla antidepresiva a v baru láhev dobré skotské.
„Takhle to dál nejde,“ prohlásila kamarádka Táňa. „Vždyť se uto…,“ hledala vhodná slova.
„Chceš říct, že se ufetuju nebo uchlastám.“ odfrkla Lucie.
„Možná! Už k tomu nemáš daleko. Koukej vylízt ze svý nory a pojď někam pařit.“
„No ti kašlu! Víš, že prožívám období zimního spánku.“
„Zima? A kde? Vždyť máš konec října, tak co blbneš?“
„Já mám zimu a basta!“ neochotně odfrkávala Lucie. „A navíc je to dva roky, kdy...“
„Tohle už znám. Dva roky, kdy jsi poznala báječnýho mužskýho, bla, bla, bla… Vždyť to nebyla tvoje chyba, že jste se rozešli. V té době ti chyběla jen svatozář.“
„Tobě Dušan nikdy nevoněl!“
„Bodejť, že jo.. Půl kila na krku, svobodný, matinku pořád za zadkem, a děsně rozmazlený. To bylo furt, to nežeru, to mi nechutná a ty jsi mu jak husa sháněla a lítala po obchodech. Chlastal jak duha. Asi chtěl slepičku, která by ho utěšovala. A taky jsi mu dala rodinný prstýnek po babičce z druhého kolena.“
„Pro upřesnění z třetího.“
„Měl hodnotu několika tisíc a o duševní ani nemluvě. Tvé červené kouzlo.Ty seš koza!“
„No jsem a co. Nedělej mi třetího rodiče, dvou mám dost. Snad mu mě ten kroužek bude připomínat. Prý je kouzelný, říkávala bábi. Vrátí se. Červená síla mi Dušana vrátí.“
„Bože, já z tebe pojdu. Lidi, viděli jste větší husu? Kdyby raděj navalil prstýnek a zahrabal se metr pod zem. Když se to dozví máti, sprovodí tě ze světa zvlášť zavrženíhodným způsobem.“
„No jo, ty tvoje právnické obraty. Ale zabije mě, to zas jo. Já mu někdy řeknu.“
„Pokud ho neprochlastal.“
„To by Dušan neudělal, věděl, že mi na tom kousku historie záleží.“
„Chacha, sni blaze.“
„Nech toho, mluvíš o něm jako o největším zmetkovi přírody.“
„A nebyl?“
„Ne. Vlastně tak trochu jo… Ale co to plácám, byl príma. To ty a tvé blbé řeči, už ani nevím, čí jsem. A ten humusáckej podzim.“
„Koukej toho nechat a pojď si povyrazit. Co děláš v sobotu?“
„Budu si číst a umývat okna.“
„Co to meleš, vždyť jsou průhledná, že pochybuji o tom, že je v nich sklo. Nebuď šelma, Věruška má funus svobody. Tedy svatbu a zve nás. Sjedem se, co ty na to?“
„Hele už jsem ti, říkala že chci být doma a navíc nemám chuť přihlížet cizímu štěstí nebo spíš neštěstí.“
„Žádný hele přestaň, slíbila jsem to za nás obě. A taky jsem zvědavá, kdo si tu starou rašpli s unylým výrazem vezme.“
„Pěkně mluvíš o své kamarádce!“
„Kdo říká, že je to kamarádka, sedím s ní jenom v kanclu.“
„No tak, at´máš klid ve své podlé dušičce, půjdu. Pokondoluji ji. Vdávat se, no fuj!!“
„Tak v sobotu tě vyzvednu v sedm ráno a koukej zajít. Teda k holiči.“
„Jako obvykle, rádoby vtipná…“
Sobotní ráno se kupodivu vydařilo. Táňa s Lucií seděly ve starosvětsky vyhlížející garsonce. Nevěsta se tetelila v krajkách a občas se na oko hystericky rozbrečela. Ono svoboda se neztrácí každý den.
„Koho si bereš? “ vyzvídala Táňa.
„Holky, dámy a děvčata, to je překvápko. Je úžasně milej,“ uculovala se Věruš.
„Kde jsi ho ulovila?“ zaznělo skoro dvojhlasně.
„Na jednom přiblblém rautu, dělala jsem tam doprovod šéfíkovi,“ hrdě na to nevěstinka.
„Ale dámy, nyní pozor – hrdina dne přichází,“ zaznělo slavnostně.
„Když se na ni tak dívám, fakt hrdina,“ zašeptala Lucka Táně do ucha.
Konečně. Nejprve do dveří vplula kytka. Za ní na první pohled elegantní padesátník. Bohužel jen na první. Byl to on. Dušan. Zestárl nejmíň o deset let, alkohol na něm zanechal stopy, jaké si zasloužil.
„Jak jsem ho mohla milovat, vždyť je to fakt troska a Věrušce, tý potvoře, to přeju,“ povznesla se nad věc Lucka.
„No konečně ti osud rozšlápl ty růžové brejle,“ uklidnila se Táňa.
„To jsem zvědavá, jakým dárkem obšťastní ten starej skrblík nevěstinku, von se nikdy nepředal, byl pěkně vystolicovanej. Jen co ta šaškárna skončí, řeknu si o ten prstýnek!“ odhodlala se k činu Lucie.
„Konečně jedno rozumný slovo, co od Tebe po dlouhé době slyším,“ pochválila svou kamarádku Táňa.
Lucie zbledla. Ve chvíli, kdy jako svatební dárek nasazoval Věře prstýnek s červeným kamínkem, opustila tiše byt. Šla si užívat svých podzimních depresí.
|
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Jeanne', 30.04.2004 17:38.
| Názory čtenářů |
30.04.2004 09:06
 Humble
|
Život néjni péříčko :o)* |
30.04.2004 12:03
 johanna
|
rozvleklé, bohužel, ani ta pointa zas není tak nečekaná... chce to pilovat :) |
30.04.2004 13:25
 Albireo
|
Ta pointa se bohužel dala čekat. |
30.04.2004 14:08
 Seregil
|
Pointu jsem čekal.... ale pěkno je v tom pěkně vidět.... dobře napsaný jsem chtěl říct.. |
30.04.2004 16:20
Hester
|
Pointa se sice dala čekat, ale napsaný je to pěkně, živě, dobře se to čte. Slovo vystolicovanej je ovšem děsný.
Jo, a bral si Věrušku, ale prstýnek nasazoval Heleně ? |
30.04.2004 17:18
fungus2
|
Až tak špatné to zase není. TIP |
30.04.2004 17:42
Jeanne
|
Hester- díky za upozornění na Věruška a Helču, nějak se mi to zamotalo.
a vystolicovanej je náhodou slušná verze vysranej...alespoň originální ne?Řekni někomu, že je vystolicovanej, uvidíš, za jak dlouhu mu to docvakne...hihi.Je to vyzkoušený |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|