Tupé rány z žil
jí rozdíraly pupek kousek nad přirozenou,
protože před chvílí a tam všechno skončilo.
Prázdná jako nebe po lijáku tloukla zem,
po stehnech stekl déšť a hlína zmokvala.
Je klid.
„Na rozloučení bez potěšení“
Levá (dva)
Miláčku, Vltava zábla jak čertí kopyto
z jehož odlomků ti Pán ukoval oči,
miláčku, praskaly švy a nad řekou
najednou visela tma, do níž se dalo pinkat
jako do balónku, svině naražená na hák,
miláčku, nás sledovala z výlohy řeznictví
koutky děr. Lítaly taxíky, lítala letadla,
líbali jsme sivé rty, asi tě zmámila
vůně pačuli. To já.
Tři (čtyři)
Možná se do země zažraly životy,
které zardousil těsně před domem.
Na jeho střevech shnil mák a uschly šťovíky.
Na jeho střevech vyroste dům
s křivou střechou. Ale to jednou.
Teď bulíš do ramen veškerou lítost,
kterou sis nabrala, snad abych viděl,
že jsi člověk.
Á (dva tři)
Jó, lásko, to se ti zdá.
Nebe před deštěm vždycky ztuhne,
v těch chvílích se lidem nechce věřit,
že je vteřina stále stejná.
Nic. Víc.