„Není možné, abyste měl ambulantního psychiatra jen na telefonu, navíc v Plzni. Musí vás přece občas taky vidět!“ prohlásil při vizitě primář Maršálek v Bohnicích.
      (snad aby zkontroloval, jestli jsem řádně oholenej a vykoupanej?)
      „Jak si ho ale mám hledat odsud, z léčebny?“
      „Telefonem. Když se vám to nepovede, tak vám nějakého najdeme. Hotovo, další pacient!“
      Tak jsem se začal připravovat na změnu doktora.
      (následující den)
      „Dovolíte mi telefonovat ze sesterny?“ ptám se.
      „A pročpak?“ podivila se Ona. „Pro pacienty je přece určen automat na chodbě.“
      „Jenže tam není odpovídající komfort pro tak zodpovědnou akci, jako je hledání nového psychiatra.“
      „Tak si tam donesete židli a budete mít ten svůj komfort.“ rozhodla přísná sestra.
      (o hodinu později)
      „Už jsem protelefonoval všechny desetikoruny a všechno, co jsem docílil, jsou tři odmítavé odpovědi.“
      „A proč vás odmítli?“ ptala se vrchní.
      „Kvůli velkému množství pacientů.“ povídám.
      „Kam jste všude telefonoval?“
      „Jen na polikliniku Budějovická, tam to mám blízko. Jsou tam hned tři psychiatrické ambulance. Všechny ale mají plno.“
      „Tak budete muset telefonovat i jinam.“
      „A nebudu a nebudu!“
      „Pročpak to?“
      „Protože já tam taky musím nějak lidsky dojet. Na Budějovickou se celkem dá.“
      „A na polikliniku v Nuslích se dojet nedá?“
      „Dá se, ale k doktoru Hamzovi chodit nebudu, znám ho, není dobrej a slyšel jsem tu o něm dost hrozné zkazky od pacientů. Už je taky hodně starej.“
      „Tak to ještě zkoušejte. Tady máte seznam ambulantních psychiatrů v celé Praze.“
      (o další půlhodinu později)
      „Tak jsem vyčerpal všecky rozumné možnosti. Nikde mě nechtějí.“
      (ukazuju jí výčet svých telefonních neúspěchů)
      „Vidím, že to budeme muset převzít sami.“ pravila vrchní sestra. A konečně úsměv.

      Tak mně našli Michaelu Novotnou na Karláku a musím za ní jezdit pečovatelským autem.