LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #54188
Autor:	PaJaS
Druh:	Pro pobavení
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	11.12.2008 01:11
Počet návštěv:	1176
Počet názorů:	14
Hodnocení:	7 5 1

Prolog

... Jindřišská věž 8.12.2008 (2/2)

Hororový příběh

Jdu si takhle jednou po slunečném lese, když tu najednou tma. Ale ne jen tak ledajaká tma - byla to taková ta černočerná tma. A do této tmy se zničehonic rozsvítil měsíc a zavyl vlkodlak. Asi poznáte rozdíl, když zavyje "obyčejný" vlk a neobyčejný vlkodlak. Nepoznáte? To je jednoduché - po vlčím zavytí člověku přeběhne po zádech mráz. Kdežto když zavyje vlkodlak, přeběhne vám po zádech celá Mrázovic rodina v rojnici. A za nimi jdou malí mrazíci a tančí kozáčka. Takže teď už víte, jak jsem poznal, že to byl vlkodlak.
     Nějak podvědomě jsem začal našlapovat tichounce, aby mě neslyšel. Najednou se vedle mě objevila kočka a taktéž si tichounce vykračovala. Ale nebyla to kočka, ale kočkodlak. U kočkodlaka jsou identifikační rysy komplikovanější - mají totiž dobré maskování za kočky. Mňoukají jako kočky, předou jako kočky. Když se ale otřou o strom, tak ho vyvrátí. A tím se prozradí, že je to vlastně kočkodlak. Kromě polomů jsou ale neškodní. Nejradši žerou myšodlaky a krysodlaky (asi jako jediní). Když totiž obyčejná kočka chytne myšodlaka, myšodlak chvíli předstírá, že je chycen, zraněn, smrt na jazyku, uáááá. Pak ale kočku chytne, vrazí jí ocas do zadku a tak podobně si s ní hraje, než se kočce podaří utéct nebo chcípnout.
     Ale to jsem trochu odbočil - zpátky do slunečného temného lesa. Kočkodlaka vedle mne za chvíli přestalo bavit prodírání se křovím a opustil mne. Trochu jsem znervózněl - co kdyby se objevil již dříve zmiňovaný myšodlak. To bych neměl šanci. Radši jsem na to nemyslel a kochal se temnotou slunečného (vlastně měsíčného) lesa. Kousek ode mne přistál kos, obratně klovnul do země a vytáhl žížalu. Politoval jsem ji – neškodně se plazí a najednou ji zobne nezodpovědný létavec. Překvapivě to však nebyla žížala, ale žížalodlak - omotal se jako krajta kolem kosa a to byl kosí konec. Po chvíli žížalodlak slezl z pochroumaného ptačího těla a zavrtal se zpět do lesní půdy.
     Bez dechu jsem pozoroval pohybující se lesní humus a ležícího ptáka. Najednou k němu přiběhl mravenec. Musel jsem konstatovat, že v lese se opravdu člověk ani chvilku nenudí – pořád se něco děje. Mravenec si chcíplého kosáka hodil přes rameno a s pískáním melodie z filmu "Most přes řeku Kwai" ho odnášel. Vytáhl jsem z kapsy kalkulačku se svítícím displejem (přece jenom byla ve slunečném lese za měsíčního svitu tma) a rychle jsem spočítal, že mravenec takového kosáka sám nemůže unést. Musel to tedy být – mravencodlak (nebo mravodlak nebo tak nějak). Rychle jsem se vydal za ním – přece jenom zvědavost byla silnější než já. Po chvíli jsme dorazili k mravencodlačišti, které úplně rostlo před očima. Tvorové na zemi házeli kousky dřeva, jehličí, kamínky a další stavební materiál nahoru, kde kmitali další a každý kousek umístili na své místo. Můj známý s kosákem písknul a všichni všeho nechali a vrhli se na hostinu. Když jsem je viděl, radši jsem rychle vycouval – dost dobře jsem mohl skončit v jejich kusadlech.
     Když jsem se dostatečně vzdálen od mravencodlačiště obrátil, praštil jsem hlavou do stromu, až se koruna zatřásla. Okamžitě přilétla šiška a bolestivě jsem to schytal mezi oči. Přišlo mi divné, že z javoru padají šišky, když jsem ale uviděl na větvi rezavou veverku, došlo mi. To ona na mne hodila šišku. A co když to není veverka, ale veverkodlak? V tomto lese by mne už nic nepřekvapilo. Radši jsem rychle vzal do zaječích, když tu proti mně uhání zajíc. Sprintoval jako Usain Bolt, až mu listí odletovalo od pacek. Napadly mě dvě varianty – buď toho nebohého ušáka něco (nebo někdo) pronásleduje a nebo je pronásledovatelem zajíc (nebo zajícodlak?). Na dlouhé přemýšlení nezbyl čas – hbitě jsem uskočil a ušaté torpédo kolem mě proletělo jako... no jako torpédo.
     Začínal jsem být trochu nervózní, co ještě potkám. Velké pavučině jsem se radši obloukem vyhnul a před rozvášněným roháčem jsem radši pár kroků ustoupil. On mi ten stříbřitý měsíční svit nedělal moc dobře a ještě bych někomu ublížil. Vaúúúúú.

Epilog