Před třemi dny jsem byl v čekárně u obvodní doktorky. Nadvakrát. První pokus jsem musel po půldruhé hodině čekání kvůli schůzce vzdát. Do první kapitulace jsem si vestoje z chodby prohlížel sedící pacienty. Byli staří. Ne většina, všichni. Bavili se o nemocech, poplatcích a nevyhnutelnosti jejich cesty sem. Krom citoslovcí používali nejvíc slovo "bejvávalo". Pak přišel mladší člověk. Asi 25 let. Bez pozdravu prošel rychle celou čekárnou a docela neomaleně si zadkem udělal místo na lavici naproti dveřím. Zašumělo to. Pár lidí něco procedil skrz zuby, ale nikdo nic nahlas, nebo tak, aby bylo rozumět. Ticho způsobené vetřelcem vydrželo asi tři minuty. Potom, co mu samosoudci sjeli děravý boty a našpiněný kraťasy, pokračovala debata v původním duchu, i když trochu míň hlasitá. Přejel jsem očima celou místnost, zhruba napočítal hlavy, kouknul na hodiny a odešel. Měl jsem nějaké zařizování. Po třech hodinách jsem se vrátil a bez možnosti volby jsem si stoupnul na stejné místo, kde se dá opřít ramenem. O zeď. Prohlížel jsem si sedící pacienty. Byli staří. Většina. Bavili se o nemocech, poplatcích a nevyhnutelnosti jejich cesty sem. Krom citoslovcí používali nejvíc slovo "bejvávalo". Na chodbě se ozval rázný tlukot podpatků. Tlukot, umocněný ospalým chodbovým tichem a rezonující ozvěnou prázdných betonových stěn. Skoro všichni se na mě podívali, jako bych jim měl o vteřinu dopředu říct, kdo to přichází. Díky své pozici jsem totiž na chodbu viděl jen já. Nehnul jsem ani brvou a otočil hlavu směrem do čekárny. Schválně. Přišla rázná blondýna okolo padesátky. Měla vysušený přísný obličej bez špetky zájmu o dění okolo. Byla mi nesympatická a měla s sebou syna. Úplně jakoby vypadl z oka Miloušovi ze Saturnina. Dlouhý klacek, asi sedmnáctiletý, v sandálích a ve vysoko vytažených bleděmodrých fuskách. Pod nosem miloušovský chmýří, ale fakt ukázkový. Jestli mutoval, to nevím, protože šeptal. Když šeptáte, tak nemutujete. Ale lepší je mutovat, než ze studu šeptat. Tohle nebyl ani šepot z ohleduplnosti. Bez pozdravu prošli rychle celou čekárnou a paní si docela neomaleně zabrala místo na lavici naproti dveřím. Zašumělo to, protože na tom místě ještě před pár vteřinami seděla stará ohnutá babička. Ta byla přes svou viditelnou sešlapanost sympatická a chvíli předtím odešla do ordinace. Ale místo ještě nebylo dostatečně dlouho vychladlé, tak to všichni považovali za nemístné. Milouš si chtěl sednout na kulatou plechovou stoličku s otočným talířem (jako ta piánová), ale spadnul. Vybavil jsem si slavnou lehátkovou scénu a roztáhlo mi to koutky u pusy. Nevěděl, že chvíli předtím si s tou stoličkou zběsile točilo malý dítě. Mělo to od mámy dovolený, protože nezlobilo a neskákalo po celý čekárně. Připadlo mi, že to má tak nějak dovolený ode všech, kteří mu ze stejného důvodu dokonce tolerovali i to strašný doprovodný vrzání. Po chvilce se vrátili všichni k obvyklým rozhovorům. Bavili se o nemocech, poplatcích a nevyhnutelnosti jejich cesty sem. Několik lidí odešlo. Nikdo nepřišel. Sedl jsem si konečně do místnosti na uvolněnou lavici. Přestože jsem už dost dlouhou dobu stál nadohled, byl jsem znovu sjet pohledy od paty k hlavě. Naproti seděla starší paní s vysunutou bradou, která ji ohýbala koutky dolů a vytvářela naštvaný výraz bez příčiny. Ta mě zkoumala nejvíc. Útočil jsem pohledem do očí a vyhrával jsem. Myslím, že se jí nelíbily moje nohy. Byly naboso a byl mi vidět křivý prostředníček. Když opět klesnul počet čekajících, měli jsme my, zbylí pacienti k sobě nějak blíž. Hlavně potom, co vykoukla sestra a s omluvou v hlase řekla, že paní doktorka potřebuje pauzu na oběd. Zašumělo to. Byli jsme najednou ustrkovaní stejným dílem. Podívali jsme se všichni na nástěnné hodiny, povzdychli si a dva z nás odešli. Já neměl na vybranou. Hodiny začaly nesnesitelně tikat a ručičky strašně zlenivěly. Potřeboval bych několik prázdných řádků, abych vystihnul tu dobu. Taky byla prázdná. Až se ozvalo ťukání hole, která dávala tušit, že přijde někdo starý. Otočil jsem se na pána u vchodu, jakoby mi měl o vteřinu dopředu říct, kdo to přichází. Díky své pozici totiž na chodbu vidí jenom on. Nehnul ani brvou a otočil hlavu směrem do čekárny. Schválně. Přišla paní o dvou holích. Zlomená v pase do polovičního předklonu, zatímco bok vyjetý hodně do strany. Asi 55 let jí tak mohlo být a pozdravila. Pomalým, šouravým krokem přišla před dveře, opřela se do podpaždí, aby dala ulevit rukám. Začala si prohlížet nápisy a příkazy. "Tam nikdo není!", prohlásila Miloušova máma ve strachu, že jí bude chtít předběhnout. "Mají oběd a my tady čekáme tak dlouho, že už ani nevíme, kdo kdy přišel." "Vy jste po nás, žejo?!", vystřelila ke mně vyschlý prst, ve snaze udělat si zasedací pořádek. Její intonace slepeného otazníku s přehlušujícím učitelským vykřičníkem mě docela překvapila. Vzpomněl jsem si na klapot podpatků a beze slova zavrtěl hlavou. Aniž by si uvědomila, co jsem jí vlastně naznačil, se zeptala na podobné otázky zbývajících. Začalo jí to chroustat v hlavě, podívala se na hodiny a zkřivila obličej ke straně. Pojď (Milouši), to nemáme šanci stihnout. Vzala syna za ruku (!) a s prskotem na rtech odešli. "Pozůstalí" si viditelně oddechli víc, než když odešlo dítě točící skřípající stoličkou. "Maruško?!", zašeptala opatrně naproti sedící paní a překvapeně dodala: "Jste to vy?!". Svůj dotaz a překvapený pohled namířila do zad paní, která stála pořád opřená do holí. "Jé, dobrý den, ano jsem to já." "Ježíšmarjá jak to chodíte!?", zeptala se sedící paní s rukou před ústy a neskrývaným zděšením. "Rozpadnutý kyčelní kloub, to víte, to se moc chodit nedá." "Ježíšmarjá. Sedněte si prosím vás! " "Ale kdepak, já nemůžu sedět a navíc jen řeknu sestře něco o kartě a poběžím." "To je hrozný!" "No, dva měsíce čekám na endoprotézu, ještě musím vydržet do září a půjdu pod nůž. Patnáct tisíc mě to ale bude stát!" "Neříkejte!" "No, patnáct tisíc, že chci lepší slitinu, ale na takovou, co dostal Klaus, na tu teda nemám, ta stojí devadesát." "Vy budete ještě platit?!" "No, patnáct tisíc budu platit. Dneska je hrozná doba." Za dveřmi se začaly ozývat hlasy, tak na ně paní s holí jemně zaklepala. "Sestři, prosím vás, zrušte mi tu kartu u vás, já budu nastupovat na operaci jinde, ale až v září." "Dobře, my už se s nima v Praze domluvíme, nashledanou", odpověděla sestřička a s bouchnutím udělala vítr. "Maruško, ty pojedeš do Prahy? Vždyť tady je výborný specialista na kyčle, pan doktor....!" "Ale jo, u něj jsem byla, ale nechce mě operovat, že mám slabý srdce, chce mě poslat radši do Prahy." "Ježíšmarjá, tak ať vám to dobře dopadne a máte klid!" "Děkuju vám... kdyby těch patnácti tisíc aspoň nebylo, a taky se mi nechce čekat do září, ale prý se čeká i dva roky." "Dva roky! V takovémhle stavu! A ještě platit!" "No, to Klausovi dali pro mladý, necementovanou... je starší než já! Ale já nemám devadesát tisíc." "To víte." "Tak nashledanou!" "Nashledanou." Paní od naproti vrátila obočí do původní výšky a mírně se vyklonila do chodby, aby se ještě jednou podívala na špatně chodící paní Marušku. Taky aby se ujistila, že je z doslechu. Hned jak to šlo, se naklonila ke svému sousedovi a šeptá:"Taková čiperka to byla!" "Chudák ženská, čekat až do září. A ještě platit! Patnáct tisíc bude platit! A kdyby měla devadesát, tak ji dají lepší kloub!" Její soused se bez zaklonění hlavy podíval na strop. "Opravdu chudák ženská, to je ta reforma! Kam jsme se to dostali!!" Jakoby tušila nezájem u přísedícího pána, otočila svůj "hněv" mým směrem. "Vy mladší si na to ještě vyděláte, ale co ona?!" a zadívala se mi zase na nohy. "Co to máte s tím prstem?" "To je z bot", odpověděl jsem v představě, že stručná odpověď ji odradí od další komunikace. "No měl byste to řešit, podívejte se na ní", udělala posunek do prázdné chodby, kudy vzpomínaná odešla. "Ta kyčel je horší", brnknul jsem na její notu. "To každopádně!" a zatetelila se na lavici, jakoby si chtěla upravit pohodlnější polohu na gauči před dlouhým filmem. "Ale kdyby měla devadesát tisíc, bylo by jí líp. To je dneska hrozná doba!" "Bejvávalo", odvětil jsem. "Cože?!", skoro vykulila oči. "Co bejvávalo?" "Hrozná doba bejvávala, nebylo na výběr z léčebných metod." "Jak na výběr?!", ještě víc vytřeštila pohled. "V lékařství. Základní provedení má zdarma", odpověděl jsem, vybaven vzpomínkou na nedávný rozhovor s člověkem, kterému jsem měl zajišťovat do bytu výtah pro vozíčkáře (po operaci kloubů jsem přišel o kšeft, byl zbytečný). Paní se natočila na stranu, podívala se na mě šilhavým způsobem, nepromluvila už na mě ani slovo a ve vzduchu se válel obrovský nesmazatelný černý puntík. Byl můj. Skoro jsem litoval, že si nenechá má slova vysvětlit. Podíval jsem se na hodiny. Další dvě byly pryč. A za chvíli jsem na sestřino zavolání "Další prosím!" vešel do dveří.