V mých džínách vegetují tři klokani. Potkala jsem je v létě na okraji vany - kousek od ZOO, ve které chovám takové ty malinkaté pavouky, rybenky, moly, komáry, a jim podobnou vlezlou havěť. Stěžovali si, že už je unavuje věčně se s někým vláčet, ať prý teď po kapsách nosí někdo je, jako na oplátku... Říkám si: klokani, klokani, vám snad přeskočilo (no jo, možná jsem to já, komu přeskočilo, když vidím v koupelně klokany), ale vypadali důvěryhodně, tak jsem jim na to kývla.

Teď s sebou třicet hodin denně tahám tři třícentimetrové klokany...

On ten můj problém vyznívá dost možná komicky, takový klokan váží sotva pět deka a moc toho nesežeře, co si budeme povídat...ALE -

Klokan z pravé přední kapsy v jednom kuse škemral, že chce lustr, že se potmě bojí a že aspoň lampičku když už ne lustr, takovou tu noční, co se dává dětem k postýlce, tak jo, povídám, lampičku jsem nesehnala, tak nosím v pravé kapse miniaturní lustr a v ruce autobaterii, aby to svítidlo bylo čím napájet... Jak to viděl klokan z levé kapsy, začal nadávat (poměrně sprostě), že když ten dostal lustr, tak ON chce do kapsy vafky, že je mu zima.

Tak bloumám městem, v pravé ruce autobaterii, v levé plynovou přípojku, lidem se vyhýbám, protože pokaždé, co mě někdo osloví, nemístně zrudnu v obličeji (to to teplo z kamen). Vezu se tak jednou v tramvaji, najednou řidič zastaví a křičí na mě: slečno, slečno, ta začmuzená okna, to si vyleštíte (zas ty vafky) --- jako bych já byla zodpovědná za klokany!

Když už mě vytočili k zbláznění, otevřela jsem kuchařku:

Klokaní játra propláchněte ve vlažné vodě,
přidejte hrst drcených trilobitů,
smažte na mírném ohni a prozpěvujte skippyy, skippyyyy!

Ta modřina na hýždi se špatně skrývá, klokan ze zadní kapsy měl v nohou neuvěřitelnou sílu.

Asi si koupím sukni.