Už jste slyšeli tu pohádku o potůčku, který chtěl být mořem? Zadržoval v sobě vodu dělal tůňky… Naštěstí pak dostal rozum, vzpomínáte  -  i jedna lesní víla v tom měla trochu prsty, ale zase krásně utíkal z kopečka a zurčel, zpíval a těšil se ze všeho co potkával.

Ale nebylo to tak navždy. Poslouchejte, co se stalo za nějaký čas.

Jednou si zase vyšla víla k potůčku. Chtěla se trochu osvěžit čerstvou vodou po úplňkovém tancování. Opět se vydala ke dvěma placákům, přes které přetékala voda, kde bylo mělko a krásně si tam mohla chladit nožky. Ale co to kameny jsou suché. Copak, copak potůčku? Podivila se víla a vzpomněla si na to, co vyváděl když chtěl být mořem a vodu držel v malé tůňce a nepouštěl ji dál. Copak tě to zase popadlo?

Vydala se zase proti proudu s odhodláním vše dát do pořádku. Však už ví, jak na něj.

A opravdu, nebylo to sice na tom stejném místě, ale o kousek výš. Byl tam dolík plný vody a do koryta potoka voda tekla jenom čůrkem. Byla tam hráz z větví a větviček, listí a jehličí i šišek.

„Potůčku!“,  řekla rázně víla, „že ty tu zase děláš moře!?“

„I ne, kdepak, já už jsem se poučil, jsem už zcela rozumný potůček do ničeho se nehrnu.“

„A co to tedy děláš?“

„Nic.“ odvětil bezstarostně potůček. Co ta víla vyvádí myslel si.

„Tak se podívej kolem sebe, co ta voda všude tady, poslouchej zpíváš nebo nezpíváš“

Nejdřív se potůček zaposlouchal a opravdu všude bylo ticho jen les tiše šuměl. Pak se i rozhlédl kolem sebe a uviděl tu hráz. Nakonec se podíval  na sebe hladina tichá bez vlnky a voda stojatá a kalná.

„To nejsem já!“, vyhrkl potůček vyděšeně, „co se to stalo?“

zkusil se pohnout, to bolelo když narazil na hráz z větví. Zkusil to znovu, ale jen trochu to zašplouchalo.

„To nejsem já, já přece pádím z kopce, zurčím a zpívám, má voda je čistá pramenitá. Pomoc, pomoc. Jak se to mohlo stát?“ zanaříkal potůček.

Jenže víla mu pomoci neuměla. Takové víly jsou stavěné na mechové tancování, to protančí celou noc a unavené nejsou, ale nosit větve? – to nedokážou. Ale radu by potůčku dát mohla.

„Podívej se, potůčku, kde je ta hráz nejtenčí a tam napři všechnu svou vodu.“

Potůček pod vodou pečlivě hráz ohmatal a skutečně našel jedno místo, kudy modla aspoň po kapkách voda protékat. Napřel se do toho místa a odplulo trochu jehličí, pak lísteček a větší lístek. Díro v hrázi začalo téct čím dál víc vody, která odnášela jednu větvičku za druhou.

Voda která vytékala z tůňky byla kalná a plná nečistot.

„To nejsem já, to mi to nepomohlo,“ byl smutný potůček a vzpomínal na svou křišťálově čistou vodu.

„Jen počkej, časem se voda vyčistí, kal se odplaví i všechno listí a jehličí, a budeš ještě čistším potůčkem než jsi býval.“

 „Ještě mi řekni jednu věc, moudrá vílo, nemůže se mi to zase stát?“ ptal se pokorně potůček.

„Může,“ smála se víla. „Ale když na sebe budeš dávat pozor už se ti to nestane.“

„A kdy mám na sebe dávat pozor? Ráno a večer?“ ptal se zvědavě potůček.

„Pořád,“ zněla vílina stručná odpověď. „Musíš dávat pozor na každou svou zákrutu, na každý svůj kamínek. Musíš poznat každý lísteček, který spadne na tvou hladinu.“

„Tak to já o teď budu dávat pozor, postavím všechnu svou vodu do pozoru a ty darebné lístečky, těm já vyčiním.“

„Ale, ale potůčku, tohle jsem ti radila?“ šeptla víla „Nesmíš na sebe být tak přísný, hnát s radši rovnou z kopce, jen aby se nic nepřihodilo. A na listy, uschlou trávu a jehličí se nesmíš zlobit. To se přece stane, že spadnou do tvé vody. Měl bys je radši obejmout a hezky s láskou nést sebou třeba až do moře. Když nezůstanou na jednom místě, tak ti neublíží. Dávat pozor musíš, ale s láskou nic ví dělat nemusíš.

„A co když zapomenu?“ ptal se s obavami potůček.

„ No tak začneš zase znovu, není to nic těžkého, jen nesmíš zapomenout na to mít rád a mít se rád, to ti pak půjde lehce.“  

 „a to je opravdu je to všechno?“ brblal si potůček

„no taky se můžeš usmívat a zpívat si k tomu, ty si přece zpíváš rád,“ odvětila s úsměvem víla „podívej ten kal už se odplavuje,“ a rozběhla se skopce a  zpívala si a běžela jako by tancovala. A potůček běžel s ní, zpíval si a usmíval se a dával pozor kudy protéká, na všechny lístečky i jehličí, aby se mu někde neusazovalo a taky na všechnu tu vodu v sobě, vždyť ji měl tak rád.

A všechna voda v potůčku zpívala s nimi a těšila se do moře, nebo alespoň na to putování.