Jednoho dne onoho léta jsme s Loukou brzy ráno vyrazili na ryby. Byla to ta rajská doba, kdy jsou šeříky už dávno odkvetlé a po nocích vzduchem poletují svatojánský mušky. Zrovna kdy jsem dovečeřel, na mobilu pípla smska: POD NA JEDNO K MACKOVI.

Hospoda U Macka byla ošklivá, přízemní betonová stavba hned vedle fotbalovýho hřiště. Louka a ostatní seděli venku na betonový terase pod deštníkama. Jako vždycky jsem tam neznal nikoho kromě Louky. Přisedl jsem si na kraj lavičky. Vedle mě seděl už dost opilej Louka a naproti nějakej Ivan, asi čtyřicetiletej chlápek v khaki vestě. Začali se s Loukou bavit o rybách. Ivan měl v plánu jet další den časně z rána chytat k soutoku Vltavy a Sázavy kapry. Louka pak kamsi zmizel a já jsem osaměl mezi cizími lidmi.

Když přede mnou přistálo pivo, ze slušnosti jsem se Ivana zeptal, jak ryby chytá a začalo mě to kupodivu zajímat. O rybaření nevím nic a na rybách jsem nikdy nebyl. Když se přimotal Louka, zeptal jsem se ho, jestli taky rybaří. Když řekl že jo, prosil jsem ho, ať mě vezme zejtra na ryby. Loukovi se moc nechtělo. Vymlouval se, že nemá výbavu, ale Ivan nabídl, že nám půjčí vlasce a háčky. „Na tom lesním potůčku stejně nic nechytíte, akorát chytnou vás, že pytlačíte a daj vám pokutu,“ smál se hlasitě Ivan.

Pak se ale Louka rozpovídal o tom, že v potoce v lese jsou malý tůně, do kterých když člověk hodí kámen, pod hladinou se rozběhnou temné stíny. Fascinovaně jsem ho poslouchal a věřil všemu, co říkal.

Potom jsme seděli ještě několik hodin a nadšeně se bavili o různých druzích ryb, já jsem si začal připadat jako rozený rybář. Mhouřil jsem oči, potahoval zkušeně z cigarety, a moderoval jemnou při mezi Loukou a Ivanem o tom, jestli je lepší chytat pstruhy na mouchu nebo na brouka. I Ivan nakonec připustil, že na lesním potoce můžou být ryby a po zbytek večera nám dával zkušené rady ostříleného rybáře.

Teď po ránu jsem ztěžka funěl s kolem do kopce na místo srazu. Dohoda byla taková, že nám Ivan nechá háčky a vlasce položený na transformátoru. Přijel jsem k hájovně, Louka nikde. Po chvíli mi zvonil telefon.

„Kde seš?“

„No u hájovny.“

„A u jaký?“

„U lesa, tady,“ řekl jsem, vstal a začal mávat rukou.

„Tak to seš blbě. Já jsem tady, u hájovny v Novasu. Tak prosimtě přijeď sem, ke správný hájovně,“ řekl trochu posměšně Louka.

Jak může neznat hájovnu! , znělo v Loukově hlase. Byl jsem v Záhořanech už několik měsíců, ale občas se projevovalo, že nejsem jako ostatní. Že jsem s nimi neprochodil diskotéky, neprojezdil okolí na simpsonu. Neznal jsem nebezpečné zatáčky ani místa pro randění.

Když jsem přijel na dohodnuté místo, Louka kroužil kolem se zklamaným výrazem. „Von se na nás vysral. Nic tam neni.“ Jeli jsme se tedy podívat k Ivanovi domů. V zahradě běhal obrovský pes. Zazvonili jsme. Přišla nám otevřít malinko pomačkaná Ivanova paní. „On už vstává, tak chvilku počkejte,“ řekla omluvně. Nechcete něco?

„On nešel na ryby?“

Jen se usmála.

Ivan přišel celý oteklý, bez řečí nám dal do ruky celé svoje pouzdro s háčky a vlasci a zase se odporoučel.

Jeli jsme z kopce lesem vysokou rychlostí. Předháněli jsme se, buran a pražák, občas jsem jel první já, občas Louka. Ze suchých, horkem vyprahlých polí jsme sjížděli do vlhkého údolí potoka. Do zelené džungle, kde to vonělo sasankami. Proplétali jsme se po úzké hliněné pěšině mezi hustými keři, nad námi spočívalo několik zelených vegetačních pater. Potok se nepravidelně kroutil úzkým a hlubokým údolím, občas jsme museli přejet brod. Slunce tu a tam probleskovalo zeleným stropem osik, olší a dalších listnáčů, který jsem neuměl identifikovat.

„Tady,“ zastavil Louka. Potok se v těch místech rozšiřoval, přehrazen zdí z hrubě otesaných žulových kvádrů. Voda padala přes kameny dolů malým vodopádem. Hráz tvořila asi patnáct metrů dlouhou tůň ve tvaru písmene V. Nad černou vodou se z obou stran skláněly duby. Na naší straně u cesty byl břeh rovný, porostlý svlačci a kopřivami, druhý břeh byl strmý, rostly na něm smrky a zem pokrývalo jehličí. Nevypadalo to, že by v potoce mohly být ryby. Louka hodil do vody kámen. Nic se nepohnulo, žádný stíny, nic. „Nepopojedem ještě kus?“ nadhodil jsem.

„Když ne tady, tak nikde,“ rozhodl Louka. „Sežeň klacky a já navážu háčky,“ řekl velitelsky.

Vzal jsem nůž a vydal se kopřivami mezi keře. Uřízl jsem dva metrový pruty.

Louka seděl na suchý části hrázi, kouřil marlborku a balil brko.

Došel jsem k němu a podrbal se na hlavě, snaže se zformulovat svojí nejasnou obavu. „Hele já nevim, jestli je to dobrej nápad, před pytlačením hulit,“ namítl jsem, „budem akorát vystíhovaný.“ Louka dal hlavu na stranu a nasadil odzbrojující, trochu provinilej úsměv. Vypadal jako přerostlý dítě, který si rozhodně nenechá vymluvit svojí zábavu.

Mlčky jsme potahovali a tiše vyfukovali. Les ožil. Vzduch zaplnily letové dráhy malých, hmyzovitých živočichů, kteří se měli brzy stát naší návnadou pro ryby. Trochu urychlit potravinový řetězec. Dostal jsem strach. Žulová hráz, na které jsme seděli, byla mohutná. Pozůstatek z časů, kdy Záhořanský potok spadal pod pravomoc knížecího revírníka, bezpochyby. Pytlačení, potulka, žebrota trestá se však dvaceti ranami holí, rychtářem či četníkem vyplacenými. Chladně zelený stín stromů zhoustl, světlé plochy na cestě ozářené sluncem naopak zasvitly, bolely do očí, působily vzdáleně. „Ty vole,“ vydechl jsem. Šklebily se na mě štěrbiny Loukových očí. „Musíme nachytat mouchy,“ začal Louka, „a živý je přilepit vteřiňákem na tenhle háček,“ frázoval dokonale nevyhnutelný sled slov. K tomu se strašlivě usmíval, protože si uvědomoval účinek svého hlasu. Přál jsem si, aby se mi to zdálo. „Mouchy přines ty. Já navážu háčky,“ zašklebil se.

Zul jsem si nevím proč boty a po špičkách se měkce začal plížit k cestě. Uvědomil jsem si, že nedýchám, až když jsem zhluboka, dusivě popadl dech. Musel jsem se na chvilku zastavit a odpočinout si. Pozoroval jsem Louku sedícího na hrázi. Ty hýsku, tvoje bába i dědek tu řepu a brambory sázeli, vedle v Libři, ty rarachu, ty máš tenhle potok v krvi, ale mě nedostaneš. Zakrčil jsem hlavu mezi ramena a rychle sekl prackou do vzduchu. „Kňáu,“ pomyslel jsem si.

Ostré kamínky se mi zapichovaly do holých, městem zhýčkaných chodidel. Chtělo se mi naléhavě kadit. Cestu lemovaly kopřivy, bodláky, traviny, lopuchy, plevele. Všiml jsem si, že na všech velkých, sluncem ozářených listech se vyhřívají černé mouchy různých druhů a velikostí. Rozlišil jsem celkem tři základní, nejčastější druhy. Jeden byla klasická černá, malá moucha. Pak tam byly další takové, ale o něco mohutnější. Třetí druh byly malé hubené mouchy s červenými hlavičkami. Ty byly chytré, hned jak na ně najel můj stín, pojaly podezření a uletěly pryč. „Rozhrň trávu u potoka, a co tam najdeš, to ti budou žrát,“ připomněl jsem si Ivanova slova ze včerejší hospody. „Ale jak jim dáš červa nebo chleba, vykašlou se ti na to, to oni neznaj.“

Rozhrnul jsem trávu a uviděl několik krásných, kovově bezbranných brouků. Přišlo mi jich líto. Bylo mi najednou tak těžko u srdce a ten pocit se zvolna přesouval do krku. Šel jsem se rychle napít zpátky ke hrázi. Louka jen mlčky postřehl, že se vracím s prázdnou, loupl po mně jedním trochu vystrašeným okem. Ale nekomentoval to, sám měl co dělat s navazováním háčků. Oko přilepené pár centimetrů od háčků, zaobíral se jemnou mechanikou. Beze slova jsme se shodli, že je třeba si dát cigárpauzu na uklidnění.

„Musíš je přinýst živý ale,“ kladl mi na srdce naléhavě.

„A ty to zas musíš navázat pořádně, ty vole! Aby to nespadlo!“ zařval jsem na něho a oba jsme se rozchechtali. Těžkej balvan ticha se odvalil a uvolnil cestu zvukům. Od nedalekých chatek k nám doléhaly hlasy oběda a dětí, vrátilo se k nám všední, sobotní odpoledne. Chvilku jsme se nezávazně bavili. „Dyť přece. No jasně. Víšco. Hele koukej. Checheche.“

Posilněn sebevědomím, vyrazil jsem na druhé kolo lovu much. Vytvořil jsem si systém. Našel jsem list s jednou nebo více mouchami. Z dlaní jsem udělal jakoby kalich rozdělený na dva kusy a ty rozpojené poloviny pomalu přibližoval zespoda kolem listu k sobě, až jsem je rychle zaklapl.

Podařilo se mi chytit několik malých much hloupějšího druhu, ale vždycky mi uletěly, když jsem se chtěl přesvědčit, že v dlaních mouchu opravdu mám a malinko je rozevřel. Pak jsem jednu chytil a v dlaních ji nesl k Loukovi. Měl už nachystány háčky a balil další brko. Nesouhlasil jsem s tím, ale nekomentoval jsem to. „Mám mouchu. Ale je živá. Co s ní mám dělat?“

„Musíš jí hodit o zem, to ji omráčí,“ ukázal Louka na žulovou hráz.

Rozmáchl jsem se sepnutýma rukama nad hlavou a mrštil ničím v nich o zem, představuje si, že vrhám kamenem. Moucha dopadla na kámen, trochu se pohnula a pak zůstala nehybně ležet. Začli jsme se k ní přibližovat s vteřinovým lepidlem na háčku. V tom se probrala a odletěla.

Louka se jen zasmál a zapálil ubalený brko.

Nebe se zatáhlo a z cesty zmizely světlem ozářené fleky. Na velkých listech už mouchy nebyly. Bylo teď mnohem těžší nějakou najít, ale zato už jsem měl zkušenosti, takže když už jsem našel list s mouchou, neunikla mi. Rovnou jsem jí zabil a krátce nato chytil další. Nalepili jsme je na háčky a mohli začít rybařit.

Rozhodli jsme se přejít po hrázi na druhou, zalesněnou stranu, aby na nás nebylo vidět z cesty. Pojali jsme podezření. Byl to chovnej potok, kde se nesmí lovit ani s rybářským lístkem. Po cestě co chvíli přejela skupinka cyklistů.

Dřepli jsme si na malou skalku. Louka mi ukázal, jak se chytá na mouchu. Prut držel nad vodou akorát tak vysoko, aby moucha plavala na hladině. Nesměla se potopit pod vodu, to se pak muselo nahodit znovu. Oba jsme tak učinili a čekali. Vůbec nic se nedělo. Louka si pak na konec vlasce kousek před mouchu přivázal klacík. „Brko,“ vysvětlil. „Zůstane plavat na hladině a moucha se potopí, hele, hele!“ prut mu zacukal, Louka ho zvedl a nic. Moucha byla pryč. „Von mi jí sežral,“ zagebil se na mě stupidně Louka. „Ale byl to macek.“ Pak odešel chytat novou mouchu. Přivázal jsem si taky klacík. Nahodil. Začlo to cukat okamžitě. Srdce se mi rozbušilo. Zvedl jsem. Blyštilo a otáčelo se tam na konci stříbrný tělíčko, jako mince. Byl jsem překvapen jeho váhou, ale rozhodnutý nepustit. Musel mít jen něco přes dvacet centimetrů, ale měl připadal obrovský. Měl jsem zaťaté zuby. Přitáhl jsem si ho do rukou, ale vyklouzl mi. Znovu jsem ho chytil a mrštil jím o skálu. Pak znovu a znovu a když se trochu uklidnil, vzal jsem šutr a praštil ho za krk. Vůbec jsem nepřemýšlel, proběhlo to strašně rychle a jediný, na co jsem myslel bylo, že ho mám. Že jsem to dokázal, že se mi v životě odkrylo další políčko s možností.

S bušícím srdcem jsem rybu odnesl do igelitky, zabalil jí, položil za smrk ve svahu a zatížil ji kameny. Šel jsem za loukou. „Mám, já mám,“ šeptal jsem hlasitě.

„Cheche, fakt? Uka,“ šklebil se Louka.

„Je tam nahoře za stromem,“ chroptěl jsem vzrušeně.

Šli jsme se podívat. Igelitka se skutálela dolů, ryba ještě žila. Louka se začal smát. Vzal jsem kámen a znovu rybu zabil. „Ty vole dyť je to malej kapr. Kapří miminko,“ popíchl mě Louka.

„Ale hovno. Myslíš?“

„No jasně.“

„Kde by se v potoce v lese vzal kapr, je to blbost,“ řekl jsem.

Chytli jsme další mouchy a zasedli. Začalo pršet, zrcadlovou tůň rozbily dešťový kapky na spoustu kruhů a kroužků, v listí nad potokem šuměl déšť. Byla cítit vůně ohně a kouře. Potok jemně bublal. Loukovi zase ryba snědla návnadu a zmizela a já chytil další, stejně velkou rybu. Braly okamžitě, stačilo ponořit mouchu pod vodu. Bylo to neuvěřitelný. Zabil jsem jí a šli jsme chytat další. Louka chytil rybu tentokrát jako první. Cukala a leskla se ve světle.

„Ná,“ řekl Louka a podal mi prut s živou rybou. „Zabij jí.“

„Zabij jí ty, ne. Proč bych jí měl zabíjet já.“

„Já jí nechci zabíjet. Jak by se ti to líbilo, kdyby tě někdo vytáhl na ocelovým háku za pusu?“ zeptal se Louka.

„Ty vole to si ze mě děláš prdel. Tys mě vzal na ryby tak jí koukej zabít. Nezkoušej to na mě.“

„Zabij jí ty nebo jí pustim.“

„Vždyť jsi mi říkal, žes byl kdysi rybář,“ připomněl jsem mu.

„Ale právě že jsem s tím přestal, protože jsem už ryby nechtěl zabíjet.“

„Tos mi ale neřekl. Tak jí sem dej,“ vzal jsem si prut.

Klepal jsem rybou o kámen i kamenem rybě o hlavu, ale ona pořád ne a ne umřít. Louka mě pozoroval a začínal se pochechtávat. „Ty vole ty seš řezník,“ smál se.

Když jsem usoudil, že už je ryba mrtvá, dal jsem jí do igelitky. Taška se pohnula. „Dyť je živá, je živá, koukej,“ smál se Louka.

„To vidim taky že je živá,“ vyndal jsem jí a praštil s ní o strom. Pořád sebou cukala. Držel jsem jí u kmene stromu a protože nikde nebyl kámen, kopl jsem jí do hlavy botou. Pořád nechtěl umřít. Kopal jsem do ní a Louka se řehtal jako idiot, pak umřela.

Podíval jsem se na Louku, jeho smích pomalu uhasínal. „Tak jdem. Já už na to nemám, zabít další,“ oddechl jsem si.

Schovali jsme pruty do keřů pro eventuální příště, vytlačili kola z kopřiv, nasedli na ně a pomalu odjížděli proti proudu potoka. Bylo nám oběma šestadvacet.