Mé probuzení bylo měkké, jemné a povznášející… Ale ne! Kde to jsem? Ležela jsem na něčem bílém, trochu průhledném, ale velmi pohodlném. Byl to mrak? Proletěl pták. Byl to mrak. Takže já si tady poletuju vzduchem vysoko v oblacích, zatímco za chvíli se nejspíš probudím doopravdy a čeká mě příšerný den, uvažovala jsem. Že to byl sen bylo jisté, z mé zkušenosti taky vím, že stačí, když si to uvědomím a …. Ale neprocitla jsem. Nejspíš něco zapříčinilo, že jsem uvízla ve snění…

 Dále už jsem snahy probudit se neměla, líbilo se mi tam. Jak moc se mi tam líbilo. Rozhodla jsem se trochu porozhlédnout. Zkoušela jsem, co je možné. Uměla jsem létat! Nakonec jsem se z nudy vrhala střemhlav dolů, dělala pirulety a otočky, jak to neumí ani ten nejlepší pták. Ale nejvíce mě učarovalo házet si s mráčky a sledovat jak se zhušťují, rozplývají a z některých dokonce prší letní deštík. Povídala jsem si s rackem. Jaký je jeho život.

 A pak mi to nedalo: „Pověz racku, proč tu jsem?“ „To je jednoduché, podívej se dolů“, odvětil mi. Teprve teď jsem zahlédla tu nádheru pod sebou. Moře barev, celá síť říček, složitě rozvětvených. Nejkrásnější krajina, kterou jsem kdy viděla. Racek mi vysvětlil, že to jsou mé vzpomínky. To je tvůj život.  „A co ty menší potůčky, které se oddělují a zase slévají, nebo vytrácejí úplně?“ „To jsou tvé přání a tužby, které mohly být, ale nenaplnily se“

 Snesla jsem se k prvnímu potůčku, který hrál krásně oranžovou barvou. Najednou jsem to byla zase já. Pevně nohama na zemi. Jen mi bylo deset let a na sobě jsem měla atletický dres. Ale nebylo to tak, jak jsem si to pamatovala. Všude kolem se linul ohlušující potlesk. Vyhrála jsem závod. A světový rekord k tomu. Pak jsem vzlétla zpátky…

 Létala jsem, kam se mi zachtělo, a prožívala, co mě napadlo. Třeba jsem se ocitla ve vzpomínce na loňské léto. Začly na mě padat kupy jahod, procházela jsem se po poli posetém pomněnkami.

 Při mém dalším cestováním po mých nesplněných přání, jsem se jednou spletla. Ocitla jsem se na mém prvním rande… Už zase se mi smál. A já měla na čele čokoládu, aniž bych o tom tušila. Rychle jsem vzlétla ze vzpomínky a přivstála v představě, kde jsem si to původně plánovala. Teď jsem se smála já. Můj amant na prvním rande byl můj učitel matematiky základní školy. To, že bylo mé přání?:)

 Zaletěla jsem do pozdějších dob. Najednou jsem uměla hrát na všechny hudební nástroje světa. Předváděla jsem své umění na koncertě pro celý svět mých kamarádů, znýmých, rodiny. Všichni do jednoho ke mně cítili nekonečný obdiv.

 Pak mě napadlo, co si vlastně přeji v přítomnosti. Nemohla jsem si vzpomenout. A tak jsem zaletěla daleko. Do míst, kde se mé říčky skoro ztrácely v mlze… Klesala jsem níž a níž, ještě jsem si zakusila pár pirulet… už jsem byla nizoučko …

 Pííííííp. Pííííííp. Bylo ráno. Panebože, zaspala jsem, musím do školy! Když jsem přišla do kuchyně, stála tam moje mamka a vařila oběd. Byla sobota. Vzpomněla jsem si. Mé poslední přání bylo, aby ten hrozný pátek byl už za mnou.