Kráčel jsem si to zvesela po modré značce, ale jen do té chvíle, než mi došlo, že už delší čas nikde na stromech onu značku nevidím.
„Sakra, kam se tak najednou ztratila? Asi jsem poněkud sešel z cesty,“ napadlo mne, když jsem se prodíral hustým porostem. Zanedlouho se však přede mnou objevila velká mýtina, která se nacházela na kopci. A na ní bylo několik jednotlivých stromů.
„No vida. Z těch stromů bude pěkný rozhled do širého kraje,“ napadlo mne a vytáhl jsem z batohu speciální drapáky na ruce a nohy. V lezení na kmeny stromů jsem však žádnou zkušenost neměl. A tak jsem zkoušel cvičně lézt po pokáceném kmeni stromu, ale nějak se mi podařilo se příliš na něm drapáky uchytit. Po hodině mne sborovým úsilím od kmenu odtrhli kolemjdoucí houbaři, kteří si mě ještě předtím vyfotografovali mobilními telefony. 
 Ani tahle špatná zkušenost mne však neodradila od lezení na strom. Lezení mí šlo kupodivu dobře, až jsem po nějaké době zjistil, že se nacházím na špičce stromu, která se naklání ze strany na stranu. Rozhled do krajiny to byl opravdu překrásný, ale vůbec jsem nevěděl, kde to vlastně jsem. Také jsem marně svým vytahovacím dalekohledem pátral po modré značce na vzdálených kmenech stromu. A pak se odněkud ze zdola ozvaly čísi hlasy. Já jim nevěnoval pozornost, jelikož ti dole mne přes větve nemohli spatřit. Za okamžik se však ozval zvuk motorové pily a zanedlouho jsem měl pocit, že se strom prudce naklání na stranu. 
 Můj pád zpomalily větve nedaleko stojící borovice, načež jsem dopadl na zem a vzápětí byla u mne dvojice vyděšených dřevorubců.
„Proboha! Jste celý?“ zeptal se jeden z nich.
„Máte zrcadlo? Já se když tak na sebe podívám,“ řekl jsem jim.
„Co jste dělal na tom stromě?“ zeptal se mne druhý dřevorubec.
„Já se rozhlížel po kraji a hledal jsem modrou značku. Neviděli jste jí někde tady?“
„Hodně jste se praštil do hlavy?“
„Ani nevím. Já jsem prý praštěný už od mala.“
„Opatrně se postavte.“
„Já bych se rád postavil, ale jsem v něčem zaražený. A ještě mne něco strašně kouše!“ vyhrkl jsem a letmý pohled mi prozradil, že se nacházím v obrovském mraveništi. Za okamžik jsem stál na nohách a všelijakými divokými pohyby bylo mou snahou vytřepat mravence.
„Teda ty koušou! Mějte se hezky a kácení zdar!“ pronesl jsem a divokého poskakování jsem se dal na útěk, zatímco oba dřevorubci stáli zkoprněle s otevřenými ústy dokořán.

KONEC TŘETÍ ČÁSTI