5.kapitola - Jak se dráček naučil létat

Přišel den D. Doba, kdy byl dráček Fráček připraven. Sahal sice Bambulce jen po pás, ale nožičky už měl dost silné, aby se mohly vydat na dlouhou cestu. Jen škoda, že neuměl létat. To by se jinak cestovalo.

Bambulka, Vašík a dráček Fráček se vydali hledat království zlé královny Doriany. Podle tatínkovy mapy se nejprve vydali směrem k hoře Rohatce a pak dál do Šedivých hor.

“Brr, nějak přituhuje,” zatřásl se Vašík. Studený vítr mu vlezl i pod košili.

Opravdu se ochladilo. Ale děti to nezaskočilo. Však je Měchura varovala, ať se v horách připraví na zimu. A tak Bambulka sáhla do brašničky a oběma vyndala teplé svetry.

“Taky zima,” řekl Fráček. Bambulka vytáhla dlouhou pletenou barevnou šálu a omotala ji dráčkovi kolem krku.

“Já fešák,” natřásal se Fráček.

“Kudy teď?” Bambulka se rozhlížela, kterou cestou se vydají. Tou dlouhou, která vede okolo hor, nebo přímo nahoru do skal?

Rozložila si plátýnko s mapou a zamyslela se.

“Tudy to bude nejkratší,” a ukázala rukou nahoru.

“Myslíš jako vyšplhat na skálu?” zeptal se nevěřícně Vašík.

“Nemusíme šplhat, vyčaruju schůdky. Už kvůli Fráčkovi.”

“Ach jo,” povzdechl si Vašík. “Škoda, že dráček ještě nelétá.”

Jak to Fráček uslyšel, začal mávat svými křídly, které už byly na létaní dost silné. Ale nic. Nevznesl se ani o kousíček. Dráček posmutněl.

“Nic si z toho nedělej,” pohladila ho Bambulka, “jednou to půjde, uvidíš.”

“Láry, fáry, kámen z vody, ve skále ať jsou hned schody.” Bambulka odříkala kouzlo a v tu chvíli začal ze skály vystupovat jeden schůdek za druhým.

“Já půjdu první,” hlásil odvážně Vašík a začal stoupat vzhůru. Za ním šel Fráček.

“Jedna noha sem, druhá noha tam,” radila dráčkovi Bambulka.

Šlo to pomalu. Schůdky byly malé, zato nebezpečí pádu bylo veliké.

Byli snad v polovině, když tu najednou…

“Mééé, mééé, ty hory jsou mééé.” Byla to horská koza, která ladně skákala ze skály na skálu.

“Promiňte, paní kozo,” řekl slušně Vašík, “jen procházíme.”

“Hledáme Dobrou vílu, která uzdraví kruté a zlé srdce královny Doriany,” dodala Bambulka.

“Mééé, to je něco jinééého. Pozor nahoře. Medvěd bručoun tam žije. Mééé.”

“Děkujeme za upozornění, dáme si pozor.” Stoupali dál.

Jakmile dosáhli vrcholu, oddechli si. Byl to těžký a nebezpečný vzestup.

“Nožičky bolí,” zanaříkal Fráček.

“Také jsem unavený,” přidal se Vašík. “Měli bychom si odpočinout. Stmívá se a zítra je taky den.”

Rozhlédli se. Nedaleko uviděli jeskyni. Na noc se v ní ukryjí a ráno zase vyrazí na cestu. Ale zapomněli, před čím je koza varovala.

“Je tu hrozná zima,” postěžovala si Bambulka, “rozděláme oheň.” Každý se vydal ven pro trochu dřeva. Bambulka s Vašíkem přinesli pár větví, ze kterých udělali hromadu. Najednou si všimli, že někdo chybí.

“Kde je Fráček?” lekla se Bambulka. Ale to už do jeskyně vesele vcházel dráček a nesl malou větvičku. Tak akorát na odhánění much.

“Já taky dřevo,” hlásil a mával větvičkou.

“Vidíš, jak jsi šikovný,” pochválila ho Bambulka a přidala jeho malou větvičku na velkou hromadu dříví.

“Teď by to chtělo jiskru. Škoda, že je dráček ještě malý, jeho oheň by nám přišel vhod,” řekl Vašík.

“Nevadí, na to existuje kouzlo… Láry, fáry, nohy tchoří, kam skočí, tam dřevo hoří.” Rázem začala hromada dřeva hořet. Plamen šlehal vysoko a kolem se udělalo příjemné teplo.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, za zády jim někdo zafuněl.

“Medvěd!” vykřikl Vašík.

“Bručoun!” doplnila Bambulka, která si náhle vzpomněla na varování.

“Brum brum, co tu chcete?!” zavrčel nevrle medvěd.

“Moc se omlouváme, pane medvěde, ale jen jsme tady chtěli přespat.”

“Brum brum, tady spím já!” řekl. “Když neodejdete, budete mou večeří.” Dostali strach. Medvěd moc přátelsky nevypadal. Také Fráček se bál. Tak velkého tvora ještě nikdy neviděl. Krčil se za Bambulkou a třásl se.

“Promiňte, už odcházíme,” řekly děti a chystaly se oheň uhasit.

“Brum brum… to je teplíčko… brum, brum, jen to nechte… a když už jste tady, tak zůstaňte.” Najednou se jeho zlý bručounský hlas změnil. Už se ho nebáli. Klidně si všichni čtyři sedli k ohni a hřáli se.

“Brum brum, kam putujete?” zeptal se medvěd.

Bambulka mu všechno pověděla. O tom jak našli vejce, jak se z něho vyklubal dráček i o tom, že hledají Dobrou vílu, aby zachránili zajaté draky.

“Brum brum, to je od vás hezké.”

Než Bambulka s Vašíkem všechno dovyprávěli, dráček Fráček usnul. Schoulený mezi nimi klidně oddychoval. A protože už byl čas na spaní, ulehly i obě děti.

Ráno se první probudil Fráček. Podíval se na Bambulku, která ještě spala. Přišel k ní a jemně do ní strčil.

“Mám hlad,” zašeptal. Nic. Bambulka klidně spala dál. “Mám hlad,” řekl už trochu hlasitěji. Zase nic. “Papat!” zakřičel, až se všichni lekli.

“Fráčku, proč tak křičíš?” zeptala se rozespalá Bambulka.

“Ty spát a já hlad,” vysvětlil jí.

A tak Bambulce a Vašíkovi nezbylo nic jiného, než se vydat ven najít nějaké červíčky k snídani. Fráček šel s nimi.

“Dávej, Fráčku, pozor. Nechoď blízko k okraji, ať nespadneš,” varovala ho Bambulka.

“Já pozor,” ubezpečoval ji. Ale to by nesměl být dráček všetečka. Zajímal se o všechno. I o to, co je to za rostlinku, která roste támhle u toho křoví. A právě tohle křoví se nacházelo přímo u okraje skály.

Jakmile ho Bambulka zahlédla, jak míří ke kraji, utíkala za ním.

“Fráčku, stůj!” Ale než to stačila doříci, dráček se sehnul ke květince.

“Voní,” řekl a v tu chvíli mu jedna noha sklouzla po kluzké skále a dráček padal.

“Fráčku!” zakřičela Bambulka a vrhla se ze skály za dráčkem. Jak padala, odříkávala:

“Láry, fáry, kousek mýdla, na zádech ať jsou hned křídla.” Už nepadala, ale letěla. “Fráčku,” volala, “mávej křídly jako já.” A dráček ze všech sil mával a mával. Náhle se jeho pád přibrzdil a Fráček zjistil, že už nepadá, ale letí.

Uf, Bambulka si oddechla. Uvědomila si, v jakém nebezpečí dráček byl.

Když Vašíkovi v jeskyni vyprávěli, co se stalo, napětím ani nedýchal. Sám Fráček byl létáním tak nadšený, že se neustále vznášel nad zemí a už už chtěl letět dál. Tolik ho létání bavilo.

Když se s medvědem loučili, posmutněl.

“Pročpak jsi nešťastný?” zeptal se Vašík.

“Brum brum, vy odejdete a já tu zase zůstanu sám.”

“Ale kolem máš spoustu zvířecích kamarádů,” řekla Bambulka.

“Jenže mě nikdo nemá rád. Brum.”

“A co kdybys zkusil být milejší a ne takový nevrlý bručoun. Uvidíš, že tě začnou mít rádi.”

“Nevím, brum brum, ale pokusím se.”

Bambulka sobě i Vašíkovi vyčarovala křídla a společně se s Fráčkem vznesli do oblak. Ještě shůry medvědovi zamávali a vydali se vstříc dalším zážitkům.