Hezké počasí o víkendu mne zlákalo podniknout výlet do přírody. A tak jsem popadl batoh a vyrazil jsem s mapami směr nádraží. Cestou k němu jsem se rozhodoval, kam vlastně půjdu na výlet. Ve frontě na lístky u pokladny jsem zuřivě zkoumal několik map najednou, přičemž na mne ostatní čekající lidé užasle hleděli.
„Co to tady člověče, s těmi mapami provádíte?“ zeptal se mne užasle jeden muž.
„Já je studuji. Musím najít vhodnou trasu pro svůj výlet.“
„To jste měl dělat v klidu doma!“
„Já jsem tak doma spěchal, že jsem to nestihnul. A mohl byste mi poradit? Já třeba téhle mapě vůbec nerozumím.“
„Ježišmarja, to je geologická mapa z 19. století!“
„Aha. Jeden z mých předků byl totiž vášnivý geolog, který zkoumal i geologické složení žen.“
„To byl tedy blázen a vy jím také budete.“
„Vážně? Že by bláznovství bylo dědičné?“
Muž si jen poklepal na čelo a předběhl mne. K pokladně jsem se tedy dostal o něco později a ženě v ní jsem sdělil.
„Dobrý den. Já bych chtěl jet do nějakého místa, kde je hezká příroda.“
„Co prosím?“ zeptala se užasle.
„Já mám tady mapy. A třeba na téhle mapě je několik hezkých míst. Jedou tam nějaké vlaky?“
Pokladní na mne hleděla s vytřeštěnýma očima a pak se zadívala na onu mapu.
„To máte mapu země, kam létají letadla přes oceán,“ vysoukala zkoprněle.
„Pardon, já se nějak spletl. Ale tahle mapa už určitě zobrazuje naší zemi,“ řekl jsem a po rozložení mapy jsem jí přitiskl na sklo pokladny.
„Vy jste se, snad člověče zbláznil, ne!“ rozkřikla se pokladní.
„Já se omlouvám, občas se mi tohle stává. Tady to vypadá na hezkou přírodu. Dostanu se tam vlakem z tohohle nádraží?“ zněl můj dotaz a prstem jsem na mapě ukázal jedno místo.
„Jo, nádraží je nedaleko,“ pronesla zdrceně pokladní.
„Tak to je skvělé! Jeden lístek mi bude stačit!“ vyhrkl jsem nadšeně. 
  O něco později jsem si zjistil, z kterého nástupiště mi jede vlakový spoj. Ale po jakési ztrátě orientace jsem se ocitl u několika vagónů a do jednoho z nich jsem nastoupil. Jeho vnitřek vypadal dost děsivě a lidé vněm nevyhlíželi jako normální cestující.
„Halo, pojede tenhle vlak?“ zeptal jsem se jednoho muže, který ležel zabalený v dece.
„To si děláš srandu, ne?“ vysoukal ze sebe onen muž.
„Aha. Tak to jsem nastoupil do špatného vlaku,“ mínil jsem a po rychlém vystoupení bylo mou snahou nastoupit do správného vlaku. Nějak jsem se však připletl k jedoucí lokomotivě a připlácnutý na jejím předku jsem s ní dojel k vagonům, co stály u nástupiště. Po dopadu na nástupišti se mi v rukách ocitla nějaká cedule, na níž byl napsaný název toho nádraží, kam jsem chtěl jet. A tak jsem hned nastoupil do vlaku a těšil se na jízdu.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI