Uběhlo několik týdnů. Bambulka s Vašíkem už nevěřili, že by se mohlo něco z vajíčka vyklubat.

Byl krásný slunečný podzimní den a Bambulka se jako obvykle ihned po škole rozhodla zkontrolovat vajíčko. Opatrně sundala košík z pece a položila ho na stůl. S Vašíkem jemně odhrnuli horní polštář. A co neviděli? Vajíčko mělo malou puklinku. Náhle se puklina začala zvětšovat a přibývaly další. Slyšely, jak uvnitř něco ťuká. To se malý dráček dral na svět. Oči dětí byly upřeny na vajíčko, z kterého se co nevidět vyklube drak. Náhle vajíčko prasklo a na svět se vykulil malý roztomilý dráček s jednou hlavičkou, na které měl kukadla jako dva hrášky. Těmi stále mrkal a mžoural, protože si musel pomalu zvyknout na světlo.

“Grrr, Frk, Krrr, Dum…,” ozývalo se z tlamičky.

“Co to říká?” zeptal se Vašík a opatrně, aby dráčka nevylekal, se ho dotkl jedním prstem.

“Neumím dračí řeč. Ale počkej. Dojdu si pro Knihu kouzel."

Z police nad postelí sundala velikánskou knihu a začala v ní listovat. Hledala písmeno D a pod ním něco o drakovi.

“Dračí řeč!” zvolala. “Už to mám!… “Láry, fáry, málo stačí, rozumíme řeči dračí.”

“Máma, máma,” volalo to dráče a běželo po stole k Bambulce. Jeho nožičky však byly ještě nemotorné a trochu se zamotaly. “Bác!” řeklo dráče, když přistálo na stole.

“Dláčátko hapalo,” zašišlala Bambulka a vzala ho do náručí. To se k ní přivinulo a spokojeně si vrnělo.

“Podívej,” ukázala dráčkovi na záda. “Co to je?” Byly tam dva malé výrůstky.

“Nebudou to křídla?” napadlo Vašíka. Opravdu to křídla byla. Ale ještě úplně mrňavá.

“Máma ham,” řeklo najednou dráčátko. Ale copak vlastně draci jedí? To nevěděla ani Bambulka ani Vašík. Musela poradit maminka Měchura.

“Já myslím, že nic nezkazíš, když ho budeš krmit mlékem a nějakými mouchami a červy.”

“Fuj!” zašklebila se Bambulka. Ale co měla dělat? Dráček měl hlad.

Bambulka si připravila malou lahvičku, kterou naplnila mlékem, a Vašík šel chytit nějaké mouchy a červy.

“Ham, ham,” opakoval stále dokola dráček, dokud mu Bambulka nepřiložila k  tlamičce lahvičku s mlékem. Začal hltavě pít.

“Ty máš ale žízeň,” smála se Bambulka. Za chvíli nebylo v lahvičce nic.

“Ham, ham,” začal znovu, ale to už se naštěstí vrátil Vašík s několika mouchami a párem tučných červů.

Teprve pak byl dráček sytý a spokojený. Protože začal usínat, položila ho Bambulka zpět do košíku.

“Co s ním budeme dělat?” zeptal se potichu Vašík. “Přece si ho nemůžeme nechat?”

“Ale proč ne?” Bambulka se se zalíbením podívala na spící dračí miminko. “Vždyť je tak roztomilý.”

“Teď, ale co až vyroste? Nevejde se ani do chaloupky.”

“Já vím,” povzdechla si Bambulka. “Musíme najít jeho maminku.”

Ráno, když první kohout ve vísce zakokrhal, rozhodla se Bambulka navštívit tatínka. Ten by jí mohl poradit, kde hledat dračí maminku.

“Láry, fáry, kousek mýdla, na zádech ať jsou hned křídla,” řekla Bambulka, rozloučila se s maminkou a odletěla.

Cestu dobře znala. Už ji nemusel doprovázet tatínkův havran Černé Brko.

A byl to právě on, kdo zvěstoval Rampouchovi Podskalnímu, že přilétá jeho dcerka Bambulka. Pán podzemní říše se na svou dceru moc těšil. Nevídal ji tak často, jak by si přál. Jeho oči přivyklé temnotě nemohly být vystavené slunci, proto vycházel před svou jeskyni jen za šera a v noci. A to byl také důvod, proč nemohl žít s Bambulkou a Měchurou.

“Tatínku!” volala Bambulka, když vstupovala do podzemní říše.

“Ínku, ínku,” odpovídala jí ozvěna.

To zase bylo shledání. Bambulka skočila tatínkovi do náruče a nechtěla se ho pustit.

“Počkej, holka, vždyť mě umačkáš.” Rampouch Podskalní byl moc rád, že ji opět vidí.

Když se přivítali a Bambulka si oddechla po dlouhé cestě, povyprávěla tatínkovi o dráčkovi.

“Asi vím, co se stalo.” Tatínek se zamyslel. “Povídá se o jednom království, kterému vládne zlá královna Doriana. Ačkoliv je jí už 120 let, vypadá jako mladice. Svou mladost si udržuje kouzelným lektvarem, jehož hlavní součástí je dračí vejce. Už dlouhé roky platí zlatem za draky, které jí vždy nějaký chamtivec přivede. Zavírá je do klecí, kde jí snášejí svá vejce.”

“To je hrozné!” rozčílila se Bambulka. “A ještě draky oslepují!”

“Ano. Jinak by je lovci nedokázali Dorianě přivést. Slepý drak se nedokáže bránit.”

“Tatínku, ty víš, kde se království nachází?” zeptala se.

“Ano, ale je to velice daleko.”

“To nevadí, ráda bych draky zachránila. Ale i když jim pomůžu k útěku, někdo je zase chytí,” přemýšlela Bambulka nahlas. “Je možné Dorianu nějak porazit?”

“Tvoje kouzla na ni stačit nebudou. Ale je jedno řešení.” Tatínek se odmlčel. “Zlaté srdce.”

“Co je Zlaté srdce?”

“Zlaté srdce můžeš získat jen od Dobré víly. Když pak tohle srdce daruješ Dorianě, změní se její chladné a kamenné srdce na vroucí a dobré.” To bylo přesně to, co Bambulka potřebovala.

Tatínek jí nakreslil na bílé plátýnko plán cesty. Bylo v něm křížkem označeno místo, kde žije Dobrá víla a kroužkem označené království zlé královny Doriany.

Bambulka se nerada loučila s tatínkem, ale stál před ní důležitý úkol. Musí se postarat o dráčka. A jakmile trochu povyroste, vydá se s ním hledat jeho maminku. Navíc je třeba zachránit všechny draky. Bylo to důležité a nebezpečné poslání.

Mezitím, co byla Bambulka pryč, se o dráčka starala paní Měchura a Vašík.

“Máma, máma!” volalo dráče, když Vašík přicházel.

“Já nejsem tvoje máma,” snažil se mrněti vysvětlit, ale zbytečně. Pro malého dráčka byl každý máma.

Denně stáli Vašík s dráčkem u okna a vyhlíželi Bambulku.

“Máma, máma!” volal šťastně dráček, když v dálce uviděl přilétat Bambulku. Také Vašík měl radost z jejího návratu.

Bambulka si ještě před dveřmi odčarovala křídla slovy:

“Láry, fáry, vrabců pět, kouzlem vracím všechno zpět.”

Doma byli všichni rádi, že ji opět vidí. Bambulka byla překvapená, jak dráček rychle povyrostl. Také jeho křidélka byla větší. Mával s nimi Bambulce na uvítanou.