Pohádkovou soutěž už jsme prošvihli, nedá se svítit.

"Protože jsme potkani," odpověděl mu otec a všichni starší bratři souhlasně zapištěli. "A potkani odjakživa žili v kanálech a na smetištích a všude tam, kde se lidi štítí chodit. Všechno na světě má své místo a naše místo je tady v kanále. Daří se ti špatně?"

"Nedaří se mi špatně, tatínku," řekl Kvík, aby otce neurazil. "Ale myslím, že by se nám mohlo dařit líp, kdybychom chtěli. Mohli bychom se přestěhovat někam do zahrady, nebo na louku, mohli bychom si postavit hezký dům. Takový dům, jako mají lidi. V létě bychom chodili sbírat zásoby, a v zimě bychom je pojídali a lenošili."

"Ty jsi ale hloupý potkan," zamrskal otec nespokojeně vousisky. "Jsme potkani a tak je nám dobře. Každý večer vylezeme, posbíráme odpadky, které nechali lidi, a nebo lidem něco ukradem. Pak se vrátíme domů do stoky, kterou si lidi postavili, a když se to tak vezme, nemusíme dělat nic."

"Dobře, tatínku," řekl Kvík, protože byl slušně vychovaný, ale v duchu si myslel svoje.

Od toho večera se Kvík ostatním nesvěřoval se svými myšlenkami, ale v jeho hlavě se začal rodit plán. Každý den vyrážel do města už odpoledne, schoval se někde na okraji trhu a začal se učit lidské řeči. Jednou narazil i na kašnu. Bylo to poprvé, co viděl čistou vodu! Vydrhl si v ní tlapky i vousy, kožíšek si důkladně pošplíchal vodou a to bylo lahodné. Jak dobře se cítil. Na květinovém trhu zůstaly ležet povadlé kytky a Kvík se v nich celý vyválel. Kožíšek mu teď krásně voněl a čumáček měl růžový. Celý pyšný se šel ukázat rodičům a sourozencům, ale to netušil, s jak zlou se potáže.

"My jsme potkani!" křičel tatínek pořád dokolečka.

"Myslíš si, že si budeš hrát na něco lepšího, než jsi?" zlostně chrčeli bratři.

"Tohle se u nás nikdy nedělalo..." mrmlala maminka a zle po něm blýskala očima.

"Buď se budeš chovat jako pořádný potkan," rozhodl nakonec tatínek, "nebo si táhni, kam chceš."

Kvík si náhle připadal jako to nejubožejší stvoření pod sluncem a měl co dělat, aby se nerozplakal. Ráno, když všichni spali, potichu se vyplížil z jejich hnízda. U východu ze stoky se ještě naposledy obrátil. "Tatínku," zašeptal, "maminko, bratříčkové a sestřičky, mám vás rád, ale chci žít lepší život, než jakým žijete vy..." A i když ještě nevěděl, jak na to, vyrazil opatrně do ranního města.

Chvíli přemýšlel, co dál. Pak si vzpomněl na jednoho dobře oblečeného pána, kterému se všichni kolem klaněli, jak říkal, že nový život se začíná v kostele. Šel tedy ke kostelu. Nejprve postával stranou skrytý za kolem vozu, a díval se, co tam lidé dělají. Uviděl nádobku s vodou, kterou se všichni pokropí a v duchu si pomyslel, že moc čistotní nejsou. Když byl u vchodu do kostela klid, vběhl tam, ostrými drápky se zachytil o omítku a vyběhl až do toho bazénku, aby se tam řádně vydrhl, než začne v kostele nový život.

V tu chvíli šel kolem kostelník, a ten, když uviděl potkana, jak se válí ve svěcené vodě, tak se rozzuřil, že po Kvíkovi hodil starožitný svícen, který měl právě v ruce. Kvík ucítil, jak v něm zapraštěly kosti. Před očima se mu udělala rudá mlha a v ústech ucítil krev. I když mu ještě nikdy nešlo o život, okamžitě poznal, že mu o život jde. Zapomněl na svou bolest, vyskočil a pelášil pryč. Vzteklý kostelník ho pronásledoval až na roh ulice, a tam to vzdal.

Kvík, který sotva pletl nožičkami, se schoval v malé škvíře u zdi a tam se rozplakal. Ještě nikdy nemyslel na smrt, ale teď ho napadlo, že možná umře. Tak ho všechno bolelo.

Pěkný nový život, stýskal si Kvík. A co když měl tatínek pravdu? Co když potkany na tomto světě nečeká nic lepšího než život ve stoce? A co když do rána umřu? A pak se v něm náhle probudil vztek. Když umřu, tak umřu. Ale umřu na cestě za lepším životem, ne ve stoce. A třebaže s ním cloumala horečka a na jednu nožičku vůbec nemohl šlápnout, vyrazil hned za soumraku na další cestu.

Šel dál a dál, kam ho nohy nesly, přitom ale cítil, že daleko nedojde. Byl už za městem a tam začínal les. Došel ještě na kraj lesa a tam padl jako mrtvý. A protože neměl, kdo by ho politoval, zvedl čumáček k Měsíci a tiše kníkal. "Určitě ode mne nebylo hezké, když jsem opustil rodiče a bratříčky, ale nemyslel jsem to špatně. Chtěl jsem jen dokázat, že i potkan může žít hezky. Teď umírám, ale nelituju, že umíram tady. Nad hlavou mám hvězdy, pod sebou měkký mech a všude kolem krásně voní kytky." V tu chvíli na něj padl temný stín a hvězdy zmizely.

Nad Kvíkem stál velký starý muž s dlouhými vousy a přísně si ho prohlížel. "Ale, ale, chlapče," broukal si muž. "Copak dělá městský potkan v lese? Chlapče, chlapče, tebe teda zřídili..." S těmi slovy Kvíka popadl a strčil si ho do rukávu. "Pomůže-li pámbu, nějak tě z toho, chlapče, vykřešem." A zatímco si nesl Kvíka do své jeskyně, povídal mu poustevník tento příběh...

(pokračování bude)