Sobota je skvělý den. Tedy pokud nemusíte pracovat. Dospíte únavu z pracovního týdne. Vstanete a víte, že celý den máte volný a spát budete moct i zítra. Neděle je mnohem horší. To už jste víc rozlenošení a vaše podvědomí vás krutě a pravidelně upozorňuje, že se jedná o poslední volný den a že v Pondělí zas přijde šok z ranního vstávání.

Mě tahle Sobota začala skvěle. Probudil jsem se před třetí hodinou odpoledne, byl jsem velice odpočatý a necítil jsem na sobě sebemenší následek včerejší Mojito párty. Dá se krásněji vstoupit do nového dne, než když nemáte kocovinu, ačkoliv podle množství alkoholu, které jste včera vypili by tomu mělo být naopak? Samozřejmě, že se dá probudit ještě krásněji, třeba s milovanou osobou na krásně rozkvetlé letní louce mezi kravičkami a ovečkami, za zpěvu ptáčků. To však neplatí pro případ, kdy večer vychlemtáte sám dva kýble Mojita a do rána na to naskládáte ještě nějaké pivo na uklidněnou. To pak druhý den čekáte všechno, jen ne laskavé probuzení. Takovéhle probuzení je na druhou stranu děsně nespravedlivé. Vezmu-li v úvahu, že většinu dní v měsíci usínám bez jediné kapky alkoholu a ráno se budím rozlámaný, jako bych musel celou noc roztáčet dětský kolotoč. K ničemu nemám chuť a snažím se uplatit svůj trávicí systém alespoň malou snídaní. Vyhrožuji všem svým orgánům, že doba kdy si člověk může nechat transplantovat na co si vzpomene, je za dveřmi, takže by se měli snažit přesvědčit mě o své absolutní loajalitě. Kdyby můj zaměstnavatel věděl, jaké úsilí mě stojí dostát každý den svým ranním pracovním povinnostem, udělal by je určitě raději za mne sám a nechal mne spát. Asi se mu svěřím, třeba se nabídne.

Včerejší večer jsem strávil s přáteli. Vstávám a připomínám si ty nejlepší včerejší momenty a opakuji si vesele hlášky, které ten večer padly. Například kamarádka se ve slabé chvíli svěřila, že shlédla porno, kdy kůň svým mohutným výstřikem rozerval ženu, která s ním souložila. Dokonce to popisovala tak barvitě a tak své vyprávění prožívala, že jí za nechutnou označilo i pánské osazenstvo. Kde se to v ní vzalo, jsme nedokázali pochopit. Je to jinak taková křehká bytost. Potom se teda styděla a dlouho se neodvážila něco dalšího říct. Jenomže už to bylo venku. Mimochodem, tahle kamarádka se věnuje šlechtění a drezůře koní. Tak snad nepoodkryla nějakou svou skrytou temnou stránku.

Můj nejlepší kamarád si přivedl novou přítelkyni. Už jak se s ní objevil, bylo naprosto jasné, že všechno je jinak. Sám sebou byl asi tak pět minut za celý večer. Nereagoval ani, když jsme mu něco říkali. Zbytek těch několika hodin, co s námi seděl, se věnoval neustále své nové přítelkyni. Zamilovaní muži ztrácí veškeré osobní kouzlo, humor a důstojnost. To je stejný fakt, jako že vám jeansy vyblednou už po druhém vyprání, i když používáte tu nejměkčí vodu. Zamilovaný muž je nesnesitelně nudný. Kamarádova přítelkyně si sice vážila jeho lásky, ale to neznamenalo, že by se nějak skvěle bavila. V podstatě se kopala do zadku a tak se rozhodla pořádně prosondovat jeho přátele, tedy nás. To pro naše další setkání s ní a tudíž i pro další setkání s mým nejlepším kamarádem, nebyl od ní zrovna šťastný nápad. Byly tam s námi mé dvě kamarádky. Obě jsou přehnaně módní, v chování zásadně afektované, všem vnucují svou atraktivitu a libují si v seriálu Sex ve městě. Nemohly v přítelkyni mého nejlepšího kamaráda vyvolat o nic kladnější emoce, než když kočka narazí na dvě hárající feny.

Za další třeba můj kamarád. Ten je sice vynikající profesionální grafik, ale také nemohl dopadnout o moc lépe. Aktuálně se totiž zbavil své přítelkyně. Takový muž se vždy chová otřesně. Cítí se nešťastný, ale zároveň nezvladatelně svobodný, což v něm vyvolává euforii, která ho dohání ke ztřeštěnému jednání. Jeho bývalá přítelkyně na něm byla existenčně závislá a aby si ho udržela, dělala mu doma emocionální peklo. Neustále ho zahrnovala výčitkami, jak málo se snaží. Přemýšlení o tom, co pořád dělá špatně, ho zaměstnávalo natolik, že mu nedocházela opravdová podstata jejich vztahu. Několik let žil chycen v jejích pastech a neustále se motal v bludišti jejích úskoků. Nakonec ale prokoukl její zákeřnou vysávací taktiku. Zcela oprávněně rozpoznal ve své přítelkyni přítěž ve svém životě. Udělal co měl už dávno. Poslal jí pryč, i když to bylo pro něj moc bolestivé. Není se tedy co divit, že se ten večer choval jako kretén. Po tom co vytrpěl, na to měl ostatně právo.

O zbytku lidí, co tam s námi byli, se raději ani nevyjadřuju. Ta nová kamarádova slečna rozhodně neprožila svůj nejlepší večer v životě. Nezapadla mezi naší bandu. Musela se cítit jako vychovatel s vysokoškolským diplomem, co má vydržet celodenní směny v zařízení pro mladé recidivisty.

Šklebím se při těch vzpomínkách a opouštím v mysli včerejší večer. Jdu si dát sprchu. Dnes by to mělo být jednoduché. Mám celý zbytek dne naplánovaný a vím jak proběhne. Tomu jsem vážně věřil. Za půl hodiny přijde má přítelkyně. Náš vztah je čerstvý, tudíž křehký a proto také velice něžný. Až dorazí, musím jet na letiště vyzvednout našeho obchodního partnera, který přiletí z Kanady. Odvezu ho na náš firemní privát. Mezitím, má nová přítelkyně připraví večeři. K tomu se nabídla sama, jelikož do té doby jsem to byl vždycky já, kdo něco kuchtil. Ona mě zřejmě chtěla takto přesvědčit, že si o ní nemám myslet, že je v kuchyni dřevo. Což si stejně myslím a to nejen o ní, ale o většině současných dívek. Až ubytuju našeho obchodního partnera, ona bude akorát končit s vařením. Potom se já objevím ve dveřích a obejmu ji. Otevřu láhev vína, pojíme spolu dobrého jídla. U stolu polechtáme své smysly pohledem na sebe a krásnými vzrušujícími slovy se naladíme na to, co zákonitě musí potom přijít. Slastná představa. Škoda, že jsem neměl více času v té sprše, mohl jsem si dát takové malé zahřívací kolo.

Vylezu ze sprchy a otřu se ručníkem. Jdu se obléct do pokoje. V tom zaregistruju pípnutí upozorňující na příchozí sms. Vezmu mobil. Čekal jsem něco jako: Miláčku, za pět minutek jsem u tebe. Můžeš mi jít pomalu otevřít. Místo toho jsem četl jen strohé: Přijdu o půl hodiny později. Jednoduchý plán se poprvé zachvěl. Zatím ale nebyl důvod k panice. Mám časovou rezervu. Odbavení našeho obchodního partnera na letišti také bude něco trvat. Je Sobota, silnice jsou prázdné, když poruším několik rychlostních limitů, bez problémů to stihnu včas. Mohlo to být naprosto v klidu. Teď  sice budu mít malinko stres, ale nic závažného se stále neděje. Uklidnil jsem se a v relativně vnitřně vyrovnán čekal.

Půlhodina mé přítelkyně trvala nakonec padesát minut. Nevýhodou vztahu v počáteční fázi je, že nemůžete dát naplno průchod svým emocím tak, jak by si daná situace zasloužila. Přivítali jsme se a já hned vyrazil. Výstřel ze startovací pistole na olympiádě v Pekingu by nebyl větší motivací. Můj běh k autu překonal světový rekord ve sprintu na sto metrů. Celá má jízda autem připomínala let zaměřeného fotonového torpéda z nějakého sci-fi seriálu. Přes všechnu snahu o absolutní akceleraci bylo jasné, že přílet letadla nestíhám. O tom mě utvrdil i telefon našeho obchodního partnera. Oznamoval mi, že už dorazil. Já mu oznámil své zpoždění. Řekl mi, že se nic neděje, přesto mi od něj po několika minutách přišla sms, že se vydá na metro do Letňan a že mám pro něj přije tam. A to zrovna v momentě, kdy jsem zaplatil za parkovné na letišti a chystal se mu jít naproti k terminálu. On si asi sakra představuje tu Prahu jako nějaké okresní město, které se dá pohodlně za půl hodiny přejít od jednoho konce k druhému a při chůzi si stihnete ještě lízat zmrzlinu. Chápu, že podobný dojem by mohl vzniknout při pohledu na mapu metra takového Londýna, nebo Tokia, které mají pomalu tolik tras, co my v Praze stanic. Jenomže Praha je velké město a přejet jí z jednoho konce na druhý trvá dlouho. Takže jsem nechal auto tam kde je a nasedl na autobus směrem na metro. Měl jsem velkou šanci, že ho cestou doženu. Přišlo mi to jako nejlepší nápad. Bohužel nejlepší nápad jen pro tu chvíli. Nepočítal jsem totiž s tím, že celá situace se může ještě více zamotat.

Sedím a jedu metrem přes celou Prahu od Letiště do Letňan. Jak člověk není v pohybu, je všechno ještě horší. Nervozita dotírá o to víc. Je to s ní podobné, jako s mouchama. Jakmile se trochu zpotíte a zastavíte se, ukoušou vás. Metro vjelo do další stanice. Lidí moc necestuje, takže si nových pasažérů lehce všimnu. Samozřejmě, že musel nastoupit někdo, koho kdybych nepotkal nikdy, nezlobil bych se. Do stejného vagónu, přesně do dveří u kterých sedím, nastoupila má bývalá kolegyně z práce v doprovodu svého přítele a bratra. Potkat svou bývalou kolegyni není nic strašného, kdyby se mezi námi neodehrála drobná epizoda. V podstatě jsem jí kdysi řekl, že se mi líbí. Ona se k tomu postavila velice kladně, takže jsem pokračovali v dalším sbližování. A tím to také skončilo. Ona mou náklonnost začala brát jako zábavnou samozřejmost a já jsem to utnul.

Tyhle ty nevyjasněné pohnutky jsou kolikrát horší, než když se dva lidé spolu vyspí. Rozhodně vyvolají při vzájemném setkání víc trapnosti. Dva lidé se někdy k sobě chovají jako dva blbci a nedokáží to nijak změnit. A co je nejhorší, plně si to uvědomují. Je to jako když kloužete po namrzlých schodech dolů. Původně jste sice chtěli jít nahoru, ale takhle to alespoň jede samo a tak se tomu odevzdáte. I tak by se dalo tohle setkání v metru vcelku snést, nebýt ještě jedné hříčky osudu. My už jsme se totiž jednou takhle náhodou potkali. Před necelými dvěma měsíci. Já vcházel do stanice a ona z ní vycházela. Z křečovitého nazdar se vyklubal víc než půlhodinový spontánní rozhovor. Oba jsme v tu chvíli cítili, že jsme možná tenkrát zahodili zajímavou šanci. Na ní tohle poznání dorazilo o něco víc a nesnažila se to nijak moc skrývat, což do mě opět vlévalo naději. Rozhodně se mezi námi leccos pootevřelo.

Jestli se tenkrát mezi námi něco slibného pootevřelo, tak tentokrát se to zabouchlo s razancí železné padací mříže a nemám tím na mysli dveře vagónu metra. Všimli jsme si sebe navzájem a uvěznili se tím do pasti malého prostoru mezi sedačkami. Doráželi na nás vyptávající se plochy s reklamou a míhající se světla v tunelu za okny. Za co tohle mám? Vždyť jsem minulý týden přispěl na děti v tísni a ve Čtvrtek poslal dárcovskou sms na Unicef. Pak jsem také pomohl té paní s kočárkem do autobusu, kterým sem vůbec nejel. Nový prostor jsem si taky tenhle měsíc už koupil. Tohle všechno by se mi mohlo přičíst k dobru, než se na mě něco takovéhle ho narafičí.

Tolik tlaků v jeden den. Některé lidi nepotkáte desítky let. Vzpomínáte na lidi, které by jste si přáli zase někdy potkat, ale nestane se tak. Jiné lidi zase potkáváte s neuvěřitelnou četností. Nemáte o ně sebemenší zájem, ale děje se tak. Tahle životní nepravděpodobnost nahrává depresivní úvaze, že něco nás tu řídí a když né řídí, tak alespoň popostrkuje.

Má bývalá kolegyně z práce se svým přítelem a bratrem se posadili šikmo přede mne. Pozdravili jsme se křečovitým úsměvem a o víc jsme se nesnažili. Pohledům se ale poručit nedá, uskakují nechtěně. Takže jsme se oba snažili udělat co nejlepší dojem na toho druhého. Čím je nějaký tvor inteligentnější, tím rafinovaněji ze sebe dokáže udělat pitomce. Já se snažil tvářit ohromě šťastně a spokojeně. Ona se snažila tvářit a chovat jako velice šťastná a spokojená. Se svým přítelem a bratrem rozehrála rozhovor plný zábavy a fungující pohody. Ze začátku jsem si myslel, že to nemůžu vyhrát. Ona má společnost, kterou si je jista. Já tu sedím sám. Vypadám vystresovaně a zdechle. Jako naschvál je potkám, zrovna když mám asi tak hodinu zpoždění proti životu. Ukázalo se ale, že ona je ta, kdo dělá chyby. Zatímco já se snažil radši ani nehnout a neměnit přiblble šťastný výraz, který jsem si nastavil ve tváři. Ona neustále na něco reagovala a ztrácela tak jistotu. Rozhodila se. Vědomí, že jí pozoruji přispívalo k její nervozitě. Asi není příjemné vědět o mojí blízké přítomnosti. Užíval jsem si, jak to nezvládá. Zároveň jsem si pokládal otázku, jestli nejsem nějaká zrůda. Pak jsem si uvědomil, že kdybych byl, tak se mi směje a nebyla by ze mě nervózní. Tohle vysvětlení jsem se zadostiučiněním akceptoval. Pozorováním jsem zjistil, že trochu přibrala. Ta trocha navíc jí slušela, ale ona to tak určitě neviděla, tím sem si byl jist. Žádná žena přírůstek na váze nevidí pozitivně. Tedy pokud to není anorektička, která se po půl roce léčby konečně dostala nad hranici čtyřiceti kilo.

Takovéhle situace, kdy dva lidé přehrávají, aby tomu druhému ukázali jak skvěle si žijí, mi vždy připomíná nafukovací balónky. Nikdo mi nevymluví, že nejpohodlnější poloha pro takový balónek je být vyfouklý. Nikde vás netlačí vzduch. Přesto se všichni neustále nafukujou, aby se ukázali. Potkáte-li však někoho, před kým se pořádně potřebujete ukázat, přefukujete se tak dlouho, až to nejde vrátit. Zkrabatíte potom a nápis na vaší hrudi popraská, linie okorají a vypadáte potom opravdu ošklivě. Přesto si myslíte, jak skvěle jste se předvedli. To samé jsme teď dělali my dva. Chovali jsme se jako dva potrhlé balónky.

Podívala se zase na mě. Zvědavost je prostě nezvladatelná. Teprve teď jsem si toho pořádně všiml. Měla úplně červenej obličej od nějaké vyrážky. Posypaná byla pupínkama, ale ne těmi obyčejnými, ale těmi s býlím středem, co jsou dobře vidět. Její obličej připomínal záběry z odstrašujících lékařských dokumentů o kapavce a Hiv. Asi nějaká alergie, napadlo mě. Tak proto je dnes tak nepřirozená. Měl jsem radost, že někdo další má dnes také špatnej den. Potkat mě, zrovna když vám na obličeji vyroste okoralý pomeranč, je opravdová smůla. Říct jí dneska, že jí to sluší, by byla poslední věta mého života. Potom by následovala násilná smrt, kterou by mi způsobila vlastníma rukama. Chápal jsem jí. Jednou za život máte vyrážku a potkáte půlku Prahy. Proto jindy tak přirozená, se mi vyhýbala. Styděla se za svoje city ke mně. Nevěděla, jak se zachovám, takže samozřejmě kazila své předstírání a ještě víc rudnula. Nakonec jsem tedy já vyhrál hru na to, kdo je víc v pohodě. Nevyšel jsem z našeho setkání vůbec špatně. Nijak mě to ale netěšilo.

Na konečné v Letňanech jsme společně vystoupili. Zatímco ona s doprovodem pokračovala pravděpodobně na nákupy do Tesca, já zůstal na zastávce. Obchodní partner tu ještě nebyl. Takže jsem byl pravděpodobně rychlejší než on. To znamená, že se brzo objeví. Čekal jsem na další soupravu a zaobíral se vlastníma myšlenkama. Vytvářel jsem alternativy svého života, kdyby vyšel vztah mezi mnou a tou kolegyní z práce. Dnešek by vypadal asi tak, že bych musel jet s ní na nákupy. Celou dobu, co by jsme byli spolu, bych jí musel přesvědčovat, že ten humus na jejím obličeji není tak strašný a kdyby mi o něm neřekla, tak bych si ho vůbec nevšiml. Ostatní lidé že na ní rozhodně nekoukají, to si jen namlouvá. Po tomhle bych musel jet vyzvednout toho partnera a pak bych se k ní pravděpodobně vrátil. Sex by asi nebyl. Takže jsem na tom dnes vlastně líp. Sex bude určitě. Má současná přítelkyně si nestojí o nic hůře, než má bývalá kolegyně. Jestli je takhle vhodné přítelkyně porovnávat, tak má současná je o trochu atraktivnější, ale zase jí chybí oproti mé kolegyni určitá spontálnost a přirozená životnost. V posteli to s ní určitě horší není. Tahle kalkulace kvalit současné a hypotetické přítelkyně mě hřála na mém egu, jako když si strčíte nohy do lavóru s horkou vodou.

Utekla půl hodina a obchodní partner z Kanady pořád nikde. Nervozita opět přebila všechno porovnávání uskutečněných a vykonstruovaných sexuálních představ. Po několikáté jsem zkontroloval mobil. Stále žádná zpráva. Něco nebylo v pořádku. Pak mi to došlo. V rohu displeje ani jedna čárka. Ti idioti nezavedli do metra signál. Proč všude je a zrovna ve stanici, kde čekám já, není? Vyběhl jsem ven a mobil začal příjmat jednu zprávu za druhou.

První: Čekám v Letňanech.

Druhá: Kde jste?

Třetí: Sejdeme se na privátě. Pojedu autobusem.

Čtvrtá: Kde jsi? Už mám skoro uvařeno.

Pátá: Čekám před dveřmi privátu. Pospěšte si.

Šestá: Už mě to tu samotnou nebaví.

Náš obchodní partner jel autobusem. Doprdele! Autobusem! Člověk, kterej vidí autobus nejblíže tak ve zpětném zrcátku svého luxusního automobilu. Musel vzít svá zavazadla, nasoukat se po schodech dovnitř a tlačit se s ostatními lidmi. Tak tohle dostanu sežrat. Okamžitě jsem vyběhl na nástupiště k zastávce autobusu. Deset minut než přijel a dalších pět, než jsem jím dojel na zastávku, která je blízko firemního privátu. Ošíval jsem se nervozitou, jako bych měl ne vyrážku, jakou má bývalá kolegyně, ale přímo lepru po celém povrchu těla včetně análního a hrdelního otvoru. Vidět mě teď má bývalá kolegyně, mohla by klidně na obličeji mít přirostlého choroše a v podpaží plesnivou trávu a stejně bych já vypadal jako ten největší chudák, kterému krachnul život.

Dorazil jsem udýchaný na privát. Před jeho dveřmi jsem nasadil ten nejnevinnější úsměv, do kterého jsem se snažil nacpat co nejvíc samozřejmosti. Drzé chování je jediný způsob, jak se ospravedlnit. Můj zpožděný příchod nesměl být posuzován jako prohřešek, maximálně jako následek několika neovlivnitelných nešťastných událostí. Obchodní partner mě přivítal suše a ani při tom neodložil časopis, kterým si krátil chvíli. Ta musela být vskutku dlouhá. Prohodili jsme fráze a rychle ukončili předání klíčů. Dokázal jsem se neomluvit, to jediné pro mě bylo dobré. Jakmile necítíte vinu, ostatní jí u vás nevnímají také. Tedy pokud neznásilníte jejich křečka, to vám neodpustí nikdy. Utíkal jsem zpět na autobus, co mě zavezl na metro. Říkal jsem si, že pro dnešek to mám za sebou. Ale neměl jsem, dneska mi nemělo být nic ošklivého odepřeno.

Cestou zpět do mého bytu jsem si musel pořád s něčím hrát. Posloužil mi nejvíce mobil a zip svetru. Třepal jsem neustále nohou. Přišlo mi, že se metro vleče jako stará paní na sjezdovce. Nedočkavostí se u mě začali projevovat různé tiky a náhodné svalové stahy. Musel jsem na ostatní spolucestující působit jako uprchlík z psychiatrické léčebny, v jehož organismu pomalu vyprchávají všechna sedativa.

Konečně jsem se dostal před dveře svého bytu. Jak já se těšil, až obejmu svého miláčka. V bytě to vonělo, ale bylo tam ticho.

“Tady to voní. Tak už jsem tady Miláčku. Nemohl jsem se dočkat. Nebála ses tady?”

Řekl jsem ještě několik podobných kravin, než mi došlo, že svým hlasem a něžnými slovíčky rozechvívám tak maximálně postavy na plakátech pověšených na zdech. Vyndal jsem z kapsy telefon a vytočil číslo své přítelkyně. Člověk si může být jist několika věcmi. Rádio v autě vždycky začne šumět, když zrovna hrajou vaší oblíbenou písničku. Slunce zajde zrovna když se namažete krémem. A je-li pro vás hovor důležitý, dotyčný vám nikdy telefon nezvedne. Ukončil jsem smutně stiskem tlačítka dlouhé marné vyzvánění. Nutil jsem se přijmout fakt, že dnešek se absolutně pokazil.

Jak jsem se pomalu uklidňoval, vzpomněl jsem si na nepsaná pravidla. Ona mi ten telefon vzít nesmí. Tohle je zkouška. Není si jistá, jestli za dnešek doopravdy nemůžu a nebo jí jen dávám najevo, že mi na ní zas tak nezáleží. To jen dokazuje, že má přítelkyně je sebevědomá žena a ne žádné ukňourané stvoření, co si nechá všechno líbit. To že za celou vzniklou situaci může ona, ženský mozek nikdy neakceptuje. Ten má totiž speciální centrum, říkejme mu Filtr Vlastní Viny, které vždy spolehlivě zabrání, aby si žena přiznala, že něco pokazila. Z tohoto centra vede jediná cesta, která automaticky vrací veškeré informace přijaté centrem Filtru Vlastní Viny zpátky ven, odkud byla informace o vinně přijata. Informace o nějakém provinění tudíž nemá šanci dostat se hlouběji do mozku a ten se k informaci o prohřešku vůbec nedostane a majitelka tohoto mozku tak zůstává nedotčena. Na cestě ven se nachází ještě jedno centrum, s vše vysvětlujícím názvem: Pokud Možno Všechno Hodit Na Chlapa. Celé tohle jednoduché ústrojí je ovládáno slovním kódem: Chlapi jsou k ničemu. Tyto dvě mozková centra svým majitelkám zajistily přežití v dávných krutých dobách, kdy lidé ještě nebydleli v domech, nebyly obchody a místo mikrovlnky se používal otevřený oheň v přírodě. Získaly totiž obrovskou výhodu nad soupeřkami, které tato dvě centra neměly. Nejen že oproti nim dokázaly vždy vyzískat něco navíc, když něco pokazil jejich partner, oni dokonce dokázaly těžit z toho, když něco pokazily ony. Protože chybovat není jen chlapské, nýbrž obecně lidské, je logické, že tolerantní a sebekritické ženy tudíž zákonitě vyhynuly.

Když jsem si uvědomil, jak v tomto okamžiku přemýšlí má přítelkyně, mohl jsem stanovit další strategii. Já teď musím jen dokázat, že si jí zasloužím. Nepsaná pravidla nejsou úplně k ničemu. Žádná ženská vám nevezme první omluvný telefon, protože to by ztratila výhodu hned na začátku. Žádná ale nebude riskovat, že vám nezvedne třetí telefon, když někde na samém okraji svého mozku tuší, že viníkem je vlastně ona. Druhé vyzvánění, které jsem aktivoval na mobilu, bylo stejně rutinní jako miliontý návštěvník veřejných toalet pro unavenou hajzlbábu. Třetí vytáčení jejího čísla bylo přesným opakem toho druhého. Byl jsem nejistý. Dá se spolehnout na nepsaná pravidla? Nevězí za jejím odchodem ještě něco jiného? Že ona to jídlo zkazila, styděla se a pak raději odešla? To mě také mohlo napadnout dřív. Z mobilu vyšel další vyzváněcí tón. Šel jsem do kuchyně. Podíval jsem se na rozlezlé kuřecí závitky v troubě, ze kterých vytekl veškerý sýr a připálil se na pekáč. Tohle se přece musí podlívat vodou. Následoval další vyzváněcí tón u mého ucha. Ochutnal jsem rozvařenou rýži se zeleninou. Dalo se hovořit o poživatelnosti, ale víc už by rýže nesnesla. Následující vyzváněcí tón se v půlce přerušil.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Po takhle započatém hovoru v podobně vyhrocených situacích následuje ticho. Zúčastnění vědí, že se musí něco říct. Vždycky se musí něco říct, aby započal rozhovor. Až nebude potřeba cokoliv při rozhovorech říkat, bude to pro lidskou rasu buď hodně dobré, nebo hodně špatné.

„Odešla jsi.“

Dobrá, dneska jsem to byl já, kdo vypustil nějakou slovní spojnici od ahoj k rozhovoru.

„Dlouho jsi nešel.“

“Věděla jsi proč nejdu. Psal jsem ti.”

Pak to začalo. Že prý od začátku věděla, že to nebude fungovat. Že je vlastně dobře, že se to dneska stalo. Kurva, jak může někdo už od začátku vědět, že něco nebude fungovat? Kdyby takhle přemýšlel třeba Edison, svítíme stále ještě svíčkama a doma máme kohouta, aby jsme věděli, kdy vstávat. Ona to na mě zkouší. Hledá sebemenší nicotnosti a maličkosti zveličuje do nepřekonatelné překážky. To vše proto, aby se vyhnula pravdě a skutečnému proč. Tohle ženské kličkování  dohání ke zběsilosti víc, než armáda kousavých breberek v zadku. Můj několikrát opakovaný argument, že kdyby přišla včas, mohl jsem být za hodinku doma, mizel pokaždé někam do prázdna. Měl stejnou odezvu, jako když po sobě kosmonaut zanechá v kosmickém prostoru nedojezenou čokoládovou tyčinku. Ta taky ne běhu událostí kosmického formátu nic nezmění. Chod budoucnosti nezmění.

Rozhodl jsem se nedat. A začal jsem vysvětlovat a vysvětlovat a prokládat to omluvama a také jsem u toho hodně a upřímně gestikuloval, což jak jsem doufal ona mohla vytušit a připsat mi to k dobru. A asi vytušila a možná i to, jak jsem při tom telefonování poskakoval, protože řekla:

„Aha.“

Což znamenalo, že akceptovala mé přesvědčování a slovní nátlak. K tomu dopomohlo i to, že vysvětlení bylo dost fantastické. Ono i mě, přímému účastníkovi, přišel dnešní den jako vymyšlený. Fantastická vysvětlení jsou prostě nejlepší. Dostal jsem jí zpět na svou stranu a tudíž i do mého připraveného bytečku. Což potvrdila i tím, že přidala:

„Tak pro mě přijeď. Já už jsem doma.“

„No, víš, říkal jsem ti přece, že auto jsem nechal na letišti.”

„Aha.“

A ticho. Zajímavé, jak to samé slovo může absolutně otočit svůj význam vůči vaší osobě.

„Víš, já už jsem vyslečená. Nechce se mi trmácet zas k tobě. Necháme to na jindy.“

Tak tohle si na mě určitě během toho mého kecání připravila. To je problém si oblíct podprsenku, kalhotky, topík a džíny. Šest stanic metra je ukrutné trmácení se po Praze. Kráva! Do teď jsem se ovládal. Choval se civilizovaně. Teď jsem ale zuřil. Mohl jsem si to dovolit: Kráva! Seru na tebe! Proč si se mnou teda dvakrát spala a přilezla jsi po třetí, když si od začátku věděla, že to takhle skončí. Nutil sem tě, nebo co? Stejně jsem si s tebou začal jenom proto, že mi někoho připomínáš, abys věděla. Sice jenom trochu, ale pořád to tam je. Že já sem se tenkrát nenechal sbalit od té její kámošky. Sice nebyla tak krásná, ale alespoň by byla vděčná za všechno.

Co na to říct? Teď ať jí na to řeknu, co řeknu, už mi to nepomůže a stejně budu vypadat jako kretén. Když neřeknu nic, nebo to položím, budu vypadat jako slaboch, co se z ní sesypal. Takže musím říct něco, co dokáže skousnout mé rozhořčené ego a u ní mě to neshodí. Takže jsem polknul: Di do hajzlu a suše odsouhlasil její volbu:

„Dobře.“

No dobře, nebylo to nejlepší, ale rozhovor to ukončilo vcelku nejednoznačně. A o to přece šlo především.

Sedl jsem si na postel. Kolem mě zavládl řvavý klid. Veškeré napětí, doufání a naděje vyústily do konečné formy. To mělo za následek, že jsem se neustále vracel k událostem dne. Problém je, že jakmile se vám takhle radikálně zhroutí plány, nemáte najednou co dělat. Nuda a prázdno nahrává sebetrýznění. Člověk vždycky plánuje. I kdyby si na ten den naplánoval, že nebude dělat nic, už je to plán. Připadal jsem si jako něčí oblíbené špinavé tričko. Stále se dám nosit, ale nejdříve se musím nechat vyprat. Musel jsem jít něco dělat, jinak to bude ještě horší. Zapnul jsem počítač a hledal něco zajímavého na internetu. Neměl jsem chuť na nic veselého, takže když jsem v jednom klubu objevil Gothickou noc, bylo to, jako kdyby se mi organizátoři trefili do mého duševního rozpoložení.

Měl jsem za sebou šest hodin poslouchání elektronického a kytarového nářezu, který se nesl v depresivně úchvatném gotickém duchu. Dalo se říct, že jsem se dostal zpátky do svého normálního rozpoložení. Podobně jako stroj, kterému v opravně seřídili čidla po té, co mu je neznámí vandalové rozštelovali. Spojil jsem se po té hudební opravě s okolním světem a s radostí jsem sledoval na svých ukazatelích správně snímané hodnoty. Lidé kolem mě se cítili asi stejně. Oni možná nejen dnes. Gothici jsou přece jen citliví lidé. Možná by jste to přes strašidelný make-up na jejich obličejích neřekli, ale je to tak. Nebo věříte, že nosí své dlouhé kožené pláště a pentagramy na prsou pouze z čistého fanouškovství? Ne, chrání si svou duši.

Živá vystoupení skončila už před dvěma hodinama. Klubem se nesl reprodukovaný hudební dojezd. Nálada uvnitř se stále nesla v duchu středověké temné romantiky, ale lidé nebyli zdaleka tak mrtvolně vážní, jako na začátku. Přiopili se, uvolnili a vážné bledé masky z nich spadly. Takže strašidelné kreatury v drsných ohozech, které tu byly na začátku, se proměnily v cosi jako křepčící mládež při pálení čarodějnic. Nepřidal jsem se, ale v duchu jsem tam byl s nimi. Bohužel mě nepřitahují děvčata s černou rtěnkou na rtech, co si barví vlasy do tak tmavého odstínu černé, že ty pak odráží světlo, jako by byly z umělé hmoty. Roztrhané síťované punčocháče mě nerajcují a těžké boty s rudými tkaničkami ve mně nevyvolávají touhu. Bylo mi tedy jasné, že dnes budu usínat sám. Sice klidný, ale opuštěný. Litoval jsem toho, že jsem neměl více času odpoledne ve té sprše, protože to co bych si tam udělal, se mohlo stát mým nejsexuálnějším zážitkem dneška.

Zavolala mi ve Středu. Sama od sebe. Nesnažila se mi moc vysvětlit, jaké okolnosti ten večer působily na její křehkou ženskou duši, ale z toho co mi říkala, jsem si to dal dohromady. Nejdříve přišla pozdě. Potom tam na mě čekala dvě hodiny. Zkazila jídlo, na kterém jí záleželo. Sedla si a nahrnuly se na ní pochybnosti. Já byl pryč a ona samotná, vydaná sama sobě napospas a tak přemýšlela. Pracuje v zahraničí a do Čech jezdí na deset dní v měsíci. Tak snadno došla k tomu, že nic nemá smysl a rozhodla se odejít a nechat mě být. Chápal jsem to. Ona byla ráda za mé porozumění. Mě hřálo, že jsem obstál. Ona měla radost, že jsem stále její. Já bych jí v tu chvíli odpustil všechno. Zdálo se, že vše se rozhovorem už vyřešilo. A tenhle můj stav optimismu zachránil všechno další mezi námi. Natolik mě uspal, že jsem jen slabě zakřičel na úder, který mi zasadila potom. Všechno hladké má někde ukrytý nějaký ostrý výstupek, který vám rozřízne patu.

„Taky jsem nevěděla, co si mám myslet, po tom co mi řekla.“

Tím myslela svou nejlepší kámošku.

„Co ti řekla?“

Tušil jsem, že to asi nebude nic pěkného o tom, jaký jsem pro ní skvělý chlapec.

„No, že tě viděla jít v Pátek s nějakou blonďatou odbarvenou děvkou koupit chlast do večerky.“

„Cože?“

Zkurvený kámošky. Největší nebezpečím každýho vztahu jsou závistivý zakomplexovaný kámošky. Jsou všude a vždy ochotné svědčit proti vám. Všude rozlezlá síť špiónek efektivnějších v usvědčování než středověká inkvizice. Já jsem taky blb, mohlo mě napadnout, že za omluvnými slovy bude nějaká záludná pastička.

„No, kde jsi byl v Pátek?“

„S přáteli v baru.“

Musím zaútočit, jinak jsem v hajzlu.

„Mluvili jsme o tom. Říkala jsi, že musíš být alespoň jeden večer s rodiči.“

„To jo.“

„Tak o co jde.“

„No, že jste šli do tý večerky.

“„Koupit cigára. Protože v tom baru je neměli. Chápeš?“

„Ale ty nekouříš.“

„Já ne, ale kámoška jo a šel jsem prostě s ní na vzduch.“

„Tak jo.“

„To sem rád.“

Tak tohle bylo opravdu uhájené jen tak tak. Je vůbec taková náhoda možná? V Praze žije jeden a půl milionu obyvatel. Celý Páteční večer jsem zalezlý v baru. Vylezu jen na dvacet sekund. Tolik trvá cesta do večerky. Nebyl to ani můj nápad, nýbrž kuřácká potřeba mé kamarádky. A musí mě zrovna potkat kámoška přítelkyně. Ono nás tam fakt někde něco řídí. Nedokázal jsem vytvořit z celé příhody nějaký logický vysvětlující závěr. Zato jsem si stanovil další základní pravidlo: Po navázání známosti se vyhýbat jakémukoliv seznámení s jejími kámoškami. Jsou horší než policie a jsou všude.

Nevím, co všechny ty zkoušky měli znamenat, ale asi jsem je ustál dobře. Přítelkyně za mnou přijela ještě ten den. Večer proběhl, jak měl. Ten další také. Potom musela odjet zpátky do Rakouska, kde jako manažerka řídí luxusní hotel. Mě se po celý následující týden nic dalšího nepravděpodobného a zákeřného nestalo. Můj život se vrátil k principu statistické pravděpodobnosti. Má víra ve vtipálka, co si na mě se shora zasedl postupně opadá. Řešit krizové situace mi asi jde. Snad to nejednalo jen o první level.