Za výhru se považuje, když nad sebou samým člověk vyhraje. Raduje se z toho, že něco špatného skončil a (snad) něco nového začne.

Výhra

Sedíme v kolektivu lidí a všichni se baví. Směji se, přikyvuji a přitom mi to nic neříká. Jsem obklopena zábavnými a báječnými lidmi, ale nic mi to neříká. Cítím se jako vydlabaná dýně, která má přesně vyřezaný úsměv. Přetvařuji se, protože nechci, aby mě ostatní viděli slabou. Tolik zvláštních existencí a já se cítím úplně sama. Zdá se, jako kdybych tu překážela. Jako kdybych sem ani nepatřila.

Objíždím pohledem celý stůl a přicházím na to, že všichni mají společné téma. Všichni se smějí a rozebírají detailně program dnešního dne. Zázrakem se na mě obrátí zrzavá holčina a zeptá se mě:

„Tak jak dneska bylo?“

Celá se rozzářím, nadechnu se a spustím:

„Dneska to bylo celkem fajn s Luckou...“

Nenadšeně vydechnu a uvědomím si, že to byla jenom fráze. Vůbec mě nevnímá a flirtuje s číšníkem. Když si všimne, že mlčím, tak se usměje a řekne:

„Tak to je fajn, že jste si to užili.“

A tím náš rozhovor, pro dnešní večer, na dobro končí. Uvědomím si, že jí je to jedno a ne jenom jí, ale všem u tohohle stolu. Zase na mě jdou slzy, ale pokouším se je zatlačit. Toho, že jdu na záchod si vesměs nikdo nevšiml. Jenom Libor zvedl hlavu a usmál se na mě. Přímo jsem na ten záchod letěla, protože se mi nepovedlo udržet ani jednu slzu. Tekly proudem.

Otevřela jsem si okénko a dala hlavu do průvanu. Za pět minut jsem byla jako znovuzrozená, cítila jsem, jak mi červeň ustupuje a že bude zase chvilku klid. Vrátila jsem se ke stolu, sedla si a poslouchala daná témata, pořád jsem se cítila jako někdo z jiné planety. Slova, spojení i různé věty šly mimo mě. Říkala jsem si, co já tady vlastně dělám? A proč? Zvedla jsem se a odešla.