Viděl jsem, jak krocan v poli lítá. Nikdo ho neohrožoval, nikdo se nedíval. Chtěl si jen tak zalétat. Nebyl to žádný zvláštní let, spíše skoky do vzduchu. Bavilo mě ho pozorovat. Tiše jsem se smál. Byl to krásný pohled a já se chtěl přidat. Začal jsem také skákat a přibližoval se ke krocanovi. Všimnul jsi mne a začal skákat ještě výš. Skákali jsme po žluté louce. Skákali, běželi. Běželi jsme k moři. Skákali jsme a dupali tolik, že louka se před námi začala propadat a objevil se vysoký útes. Krocan nezpomalil a já mu věřil. Skočili jsme z útesu. Vzduch rychle klouzal po tváři a země se blížila.
Najednou vítr zafoukal zespodu a my se změnili v oblak chmýří z pampelišek. Letěli jsme nad krajinou. Míjeli řeky a kopce. Ztráceli se v mracích. Větrem se nechali nést. Vítr nám dal ale po chvíli sbohem a my se pomalu snášeli k zemi. Chvíli jakoby mě maminka kolébala v náruči, pak zase ve spirále zrychloval jsem dolů. Až nakonec jako sníh dosedl jsem na zem.
Sluníčko hřálo, tráva voněla, na svahu rostlo barevné kvítí. Sluníčko hřálo a já se měnil v malou louži, která čekala, až zmizí. Až si ji nebe přivolá zpět, aby jinde mohla vytvářet jezera. Bylo ticho. Na hladině klid. Najednou dětský smích a dvě malé botičky do mne skočily. Hladina se roztříštila na tisíce malých kapek. Náhrdelník z perel, který roztrhli a každá kapička se měnila v malý míček. Tisíce barevných, malých míčků se začalo kutálet ze svahu dolů. Jak do mne naráželi ostatní rovnou se se mnou spojily, až nakonec jsem byl velký míč, který se svým dvorem mířil z kopce do neznáma.
Kutálel jsem se rychleji a rychleji. Projížděl pod koly kočáru. Narážel do děvčátek, která pletla věnce z pampelišek. Slyšel jsem smích. Všichni ukazovali na mě, jak se kutálím, až jsem se dokutálel mezi chlapce, kteří si hráli se svým míčem. Chvíli si mě prohlíželi, přemýšleli co se mnou. Nakonec stejně, vykopli mě vysoko do vzduchu. Ať si letím.
Jak mě nakopli, ve vzduchu jsem opět chytil vítr a na křídlech, jako pták, procházel se po obloze. Musel jsem se smát. Nikdy předtím mě ani nenapadlo podívat se na hory a nyní jsem je viděl všechny. Hradby měst, horská jezera pak lázně bohů. Byly krásné. Jak jsem jen pomyslel na místa, po kterých mé srdce toužilo, černé mraky zakryly oblohu a mohutným prstem dotkly se mého křídla.
Kapka na křídlech pálila jako čert. Rozhodl jsem se raději usednout na některou ze střech. Déšť byl čím dál silnější a nikde úkrytu. Proudy vody po mně stékaly a já si všimnul, že sám se rozpouštím. Rozpouštěl jsem se a sledoval tu nádhernou podívanou, kdy ostré slunce snažilo se mrak rozetnout. Pomalu jsem stékal okapem. Proud vody stékal z okapu na zapomenutou židli a nade mnou se ozýval jen rykot boje.
Rány úderů do štítů mě ohlušovaly, když najednou kapek ubylo a mraky prchající ve svých vozech nechaly slunce volně dýchat. Nyní v tom tichu se odněkud z dále začal ozývat smích a mě jakoby někdo zrcátkem svítil do očí. Někdo na mě volal a já nemohl porozumět jeho řeči. Až najednou jsem zpozorněl: „Vstávej, vstávej, je svačina!“
|
|
3
Aglája 
fungus2 