Mozek francouzských holí

(povídka)

Už zase musím!

Nedá se to vydržet!

Přitom toaleta s vodou je proklatě daleko a moje ruce vykazují barvu hnoje. Jsem plný zoufalství, rozhlížím se, kde? Rozhrnuji husté křoví, pronikám listovím mé záchrany za ty trpělivé lapače prachu, co na pokraji rušné ulice jsou dnes mým častým paravánem. Stahuji kalhoty hluboko dolů, až ke kotníkům, abych se pohodlně dostal k nejintimnějším místům, nalitých, obnažených sliznic, co mě řežou a pálí přímo ďábelsky. Tak a jsem nachystaný zde v ústraní, naplněný studem, krčím se za listy a pozoruji maminu s dvěma malými caparty. Mají otevřené papulky s bílými zoubky, které čarují jiskřivý smích, vydatný, stálý až na krátké přestávky, vyhrazené hbitým jazýčkům, co s chutí laskají jahodovou zmrzlinu. Nasliňuji si prst.

„Péťo, tady ti zmrzlina steče, hned ji olízni“, snaží se hospodyně oddálit vyprání trička, když já ukazováčkem tlačím vyhřezlou sliznici otvoru řitního k svěrači na místa, kam obvykle patří. Podařilo se a mám zase na pár minut pokoj. Zatím se opodál spokojená děcka špičkují a matka rozkládá svou pýchu po dobré tváři a já čuchám ke svému ukazováčku, a nepřekvapuje mě, že smrdí stolicí.

„Který z vás mi dá líznout?“, děti natahují ruce vzhůru, staví se na špičky a já v křoví závistně pozoruji rodinnou lásku, když pečlivě utírám ukazováček o listy javoru v marné snaze o čistotu.

„Uf“, konečně zašli, a ač nehet smrdí stále sobotní rybou, vycházím na světlo očí všech kolemjdoucích.

V blízkosti je naštěstí jen plně soustředěný stařec, pohroužený v zápase s despotismem francouzských holí, který se na kraji chodníku chystá přejít dopravní koridu. Žíly v lokti má naběhlé, tvář sinalou, vypouklé, mlžné oči, co s nepokrytou hrůzou hledí k přijíždějícím, zdivočelým plecháčům. Nad silnicí se vznáší opar adrenalinu s převahou testosteronu.

‚Už dost jsem rozjímal‘, uvědomuji si a poháním ruce k dělnickému prstokladu v uchopení dokonale sofistikovaného nástroje, dřevěných hrábek. Šplhám čiperně vzhůru do meze a při hrabání první kupky pociťuji, jak mi povoluje řiť. ‘Jó, kdo si chce hrabat, musí mít vnitřnosti pevné, pak mu všechno leží u prdele a my ostatní holt se schováváme za keříčky s holou zadnicí.‘ Obhlížím místo, kam bych zase za zelení, ale zjišťuji, že nyní obhospodařovat svoje zlaté žíly, jinak zvané hemeroidy, nemohu. Po ulici se šine moje nedávná přítelkyně s dcerou Markétkou.

Vzpomínám na nedávné, časté vzlyky milenky, že prý nebude, jestli ji nezačnu milovat, že nikdy s nikým, raději se zabije.

Dlouho, předlouho plakala mi do klína, než moje zjizvené vnitřnosti zapomněly na bolest ran předešlých a začínaly blouznit z pohledu žhavých kaštanů a třást se vášní po dotyku hrátek něžností, zadýchaně čekat na samet pronášených slov ze rtů plných vzrušením. V mou  nepoučitelnou jsoucnost se zase vkrádala závrať milostného poblouznění a právě tehdy, v počínajícím požáru plamenů stravujících rozum, jsem ji potkal ve tři ráno, jak vychází od souseda. ‚Jaká banální příhoda.‘

Vzpomínám i na včerejší setkání s ní, s mou milou, kdy na krok ode mne sledovala svého paroháče, snažícího se nahmátnout ulepené papíry odpadků se rty ve vášnivém polibku. Vřelý, zvlhlý polibek mých rtů, opětovaný rozehřátým plechem odpadkového koše, ovoněný blíže neurčenou tekutinou přetékající hranu pouličního koše, vytvářel mi v ústech hořkoslanou pachuť žalostného pokoření prožívaného života. Jo jo, včera jsem před ní klečel, objímal odpadkový koš a ona na mne pohlížela z výšky, za hlavou trojnásobný plat mého souseda, plat milence, hleděla z výšky, v očích plno blahosklonného soucitu, a tak se na mne usmála.

‚Zaplať pánbů za dnešní hrábky a pometlo‘, úleva v mých pocitech však netrvá dlouho, cítím, jak mi zcela povoluje prdel a jak se mi oteklá, smradlavá sliznice lepí na trenky…

„Čau“ křečovitě se usmívám

„Čau“, slyším opovržlivou odpověď, ale v tom už Markétka křičí „ahóoooooój“, mává na mě se zoubky vyrovnanými do radostného projevu.

„Ahóój“, oplácím, mávám, pomrkávám, směji se, i když pálením zjizvených, vyhřezlých střev bych nejraději vzlykal. Konečně zašly ‚holky moje‘ a já opatrně drobounkými krůčky - „ach ta prdel“, povzdechnu si - znovu mizím za prvním keřem. S obezřetností pozoruji okolí, stahuji si kalhoty, trenky. Uklidňuji se, mám protentokrát opravdu štěstí, nikde nikdo, jenom zoufalství invalidy dochází hranic únosnosti života. Celý se třese na svých kostnatých dlaních, které křečovitě svírají madla krátkých holí. Kůže kloubů napnutá v barvě ledu, jenž je mnohokrát protnut mramorem drobných, červených žilek. Oči vodnaté s nedávno utopenou prosbou v moři zoufalství. Koutky úst naopak ustupují v poušť slin, naděje z dechu se rychle vytratila.

Nepřejde. Nikdo nezastaví.

Uvažuji, kolik ponížení člověk dokáže vydržet, než se rozhodne skoncovat s přítomností útrap, zabít trýzeň v sobě. Vzpomínám na svou sebevraždu, na hrníček se stošedesáti analgetiky a hypnotiky, na tekoucí vodu a můj prst namočený v hrníčku, jak ve vlažné vodě ten stejný ukazovák, co právě smrdí lejnem, jak tenkrát živě proháněl prášky, něž se rozpustily v šedivou vodu, zrovna jak moje naděje a sny, tak jako se rozpustila sebeúcta. Tenkrát? Vzpomínám na vracející se láhev vodky zadržené až v ústech, a na to, jak smířený jsem opustit vědomí tu existenci našeho světa. Dál žádný tunel, žádné světlo či mystické náznaky pekla či ráje, jenom pachuť koberce a všude kolem pětidenní sračky a chcanky, co zakrývaly rozsáhlé modřiny proleženin. Pět dnů jsem se rochnil v bezvědomí jako to prase ve svých výkalech, než mé bytí procitlo v reálnou depresi. Ještě dnes není skvrna z nedokonaného činu vyčištěná, nejde ji odstranit. Pořád je vetřená v záhyby nitek, tam u lůžka, u hlavy. Jak tenkrát, i dnes jsem zase bez naděje a snů, na pokraji své sebeúcty a i úcty mně projevované. Ptám se sebe, kolik ještě vydržím, já, věrný milec odpadků za plat pod hranicí minima? Přecházím pocitem v závist k prostitutkám, když v tom mě vytrhuje z úvah známý smích.

Zpoza rohu se řítí Markétka, skotačí krok sun krok a volá.

„Áhój.“

Mává na mě, mrká v naší časté hře daných radostí za potkání. Nedávám se zahanbit, zbožňuji tuhle hru na nehrané. Děvčátko letí po špičkách až ke mně, musím ji chytit, aby nepřepadla, je mocně zadýchaná, sotva dokáže mluvit.

„Já jsem říkala mamce, že až budu velká, budu pracovat stejně jako ty. Že budu mít úplně stejný nářadí, jako ty tady.“

Její šťastné očekávání v očích vyhledalo moje zorničky a přesvědčivě hledá mé nadšení. ‚Markétka je zlatá, neskutečně zlatá‘, pomýšlím si, ale má hlava si následovnici z řad nejmilejší nepřeje, ba má přímo k představě metařky nesmírný odpor

„Makulko, ty můžeš mít lepší práci. Ty jsi moc šikovná holka a až půjdeš do školy, snaž se, a i kdyby ti náhodou škola nešla, věř, že jsi chytrá holka a mnoho dokážeš. Něco ti určitě půjde, co já vím, třeba počítač a pak si najdeš dobrou práci, tahle je špatná, věř mi, Maky.“

Cítím, že v rámci přiměřenosti svého věku pochopila a pokračuji.

„Víš, nestačí, že jsi šikovná, ale musíš to sama o sobě vědět, věřit si, že jsi a ty jsi neskutečně šikovná a chytrá. Víš, pak teprve najdeš dobrou práci, ne jako já. Já sice jsem chytréj, šikovnéj, ale neodkáži…“, pozoruji, jak se Markétě mezi obočím prohlubují dvě rýhy a já už vím, že jsem v dobré víře přestřelil. Vybavuji si článek na téma nevhodnosti přenášení vlastních problémů na děti a je mi posledních slov líto. Děvčátku se naštěstí vrásky záhy vyhlazují, je tak bezstarostně mladá, a už se zase směje. 

„Můžu ti pomoct?“

„Můžeš, jenom se nejdřív zeptej maminky, jo?“

Než jsem dokončil větu, zmizela mi za okapovou rourou, skrz kterou nyní nakukuji, abych uviděl, kterak moje bývalka o několik metrů výše zapomněla na všední starosti ve spřízněném  hovoru s kadencí kulometu.

Vracím se v místo pracoviště, kde stařec přešel hranici a svůj život hodil v ruletu, sází na rudou, jak jinak, v dopravní koridě. Gumy piští, řežou uši, křik řidiče „Ty debile zde je přechod? Vole!“ řežou zase duši. Netrvá dlouho, další svist a další vlídnost „Ty seš magor ne? Pajdáš, chromajzle a budeš přecházet tady, to je skvělý místo, blbe jeden. Kdybych tě přejel, jenom dobře, už bys nezavazel.“

Invalida hlavu hluboko pod rameny, otupěl, doklopýtal.

„Hurá! Můžu, můžu!“, utíká Markétka k hrabkám.

„Podívéj Makulko, stoupneš si bokem a takhle táhneš, vidíš, jak se tráva hromadí dolů?“

„Jo, jo ukaž já sama“, hrne se k práci s neohrabaností dítěte.

Zápasí s délkou násady v odporu zakouslých zubů ve strništi.

Nechávám ji zápolit.

S uvědoměním si čuchám k ukazováčku.

Stále smrdí.

Děvčátko svírá násadu.

Zase mi povoluje řiť.

„Do prdele!“

Provinilý snažím se od milované holčičky co nejvíc vzdálit a s koštětem vymetám trávu z odtokových žlábků pro dešťovou vodu. Až příliš brzo mám vymeteno, musím se vrátit a už z dálky vidím, jak Markétka svou činností obaluje lidské hovno seschlým senem. Možná bych jako mongolský pastevec nadšeně zajásal a děvčátko obdivně pochválil za vytvořenou briketu, pochválil za to jediné palivo, co živí teplo jurty za chladných stepních nocí, ale jako středoevropan cítím odpor, k čemu malá Markétka nevědomky dospěla. Přemýšlím, jak ven ze situace a naštěstí hlasité volání maminy „Kde seš Markéto. Jdeme!“ přináší vítané řešení.

Probíhá rychlé „Ahój.“ „Ahoj“, a už nabírám článek vyhořelého paliva, toho odpadu z reaktoru člověka a navyšuji jím mnou navrstvenou hromadu na nejen dnešní mou hromádečku.

Opět jsem s holou prdelí za keříčky. Ukazovákem zatlačuji páchnoucí bulku, zatímco na místě, kde před chvílí invalida vyklepával svou úctu francouzskou holí, propíná nyní svoje kolena mladá zrzka, živůtek v plném ohni. V hlubokém nadňadří v mléku kůže pásy rudých sluncí, pih, korálkují dráhu touhy mužských pohledů, tak často vlepených. Hemeroidy mi nechtějí držet v řiti a kolem prstu začaly poletovat otravné mouchy. Slečna střídavě propíná tu levé, tu pravé kolínko a její stehna i hýždě pulsují v obloucích hebké pružnosti, zdravých svalů nedostižných gazel. Pohled chrámě očí v zelené světel semaforů, paradoxně vyzývají zastav se. Silniční koridor zatopila přílivová vlna estrogenu a tak zotročený testosteron vykopal přes rozkrok šílený adrenalin ze silnice ven. Zase je slyšet kvílení brzd. Tentokrát však do silnice nikdo nerozumně nevstoupil, naopak. Řidič čipera, co ještě před vteřinou nadával za volantem, nyní již dokázal i ramena protlačit skrze okno Porsche a s nablýskaným úsměvem dolarů má v hlase sladký tok:„prosím, můžete přejít krásko“, a s gestem dlaně vytváří plochu bez zábran.

Zelený pohled slečny, ty oči plné příslibu úrodných lánů, nesporný to kapitál, oplocený závojem dlouhých řas, tak jejich dojem zkušená zralá samička doprovází živočišným hlasem: „Vy jste takový gentleman.“

 „Já vím, to se dneska už tak často nevidí, vite, ale vy si zasloužíte pozornost, kotě.“

A to už brzdí vozy i v protisměru a za čelními skly zuby ve dvou řadách laskají ego ženy, které stoupá k výšinám, kde jako balónek vzduchu nabude objemu, až hrozí prasknutím.

‚No vida, svět dokáže být k lidem přívětivý‘, pomyslím si, když mi moucha saje sucho v koutku úst.

 Jsme poníženi jen tehdy, když si ponížení připustíme. Když ta fena si rozhoduje sama, kdy nám dá…