Kdo by neznal Culíkov - malou vísku se špičatou horou Rohatkou a černočerným močálem Černokvasem. Mezi horou a močálem stojí na pasece chaloupka s doškovou střechou. Uvnitř to bublá a syčí, klokotá a hučí. To se v kotlíku vaří další zázračný lektvar.

“Podej mi, prosím tě, mátu a heřmánek,” říká žena své dcerce. Žena je známá bylinkářka z rodu čarodějek a jmenuje se Měchura Pihatá. A děvčátko, které jí pomáhá? Všem dobře známá Bambulka. Kdysi na ni děti pokřikovaly a nadávaly jí “pihovatá Bambule”, ale to je dávno. Velice dávno. Nyní je mezi dětmi oblíbená, protože každému v okolí svými kouzly pomáhá. Chodí do obyčejné školy s obyčejnými dětmi. Ale to jí vůbec nevadí. Vždyť tu má možnost zažít tolik legrace, kolik se jí jen do takové malé školy vejde. Mezi dětmi má i svého nejmilejšího kamaráda. Je to blonďatý Vašík. Už s ním zažila dvě velká dobrodružství a o tom třetím vám budu nyní vyprávět. To bylo tak…

Jednoho dne se Bambulka probudila a zjistila, že je první den školy. Prázdniny skončily a na děti čekal další školní rok. Bambulka byla pilné děvče, a tak jí škola docela bavila. Dovídala se tam plno zajímavých věcí a hlavně… měla tam spoustu kamarádů.

“Tak ti to zase začíná,” řekla maminka. Bambulka si v posteli protáhla celé tělo a zavrněla si.

“Já vím,” podotkla, “ale vůbec mi to nevadí. Těším se.”

“To je dobře, snad ti to půjde jako vloni… Tak pěkně vyskoč a šup snídat. Nachystala jsem ti koláčky a mléko.”

“Koláčky… mňam,” olízla se. Měla moc ráda koláče.

Vytáhla své bosé nohy zpod peřiny a hup na zem.

“Brrr, to studí.”

“To víš, blíží se podzim. Vezmi si dřeváky, ať nenastydneš.”

“No jo, ale kde jsou?” podivila se Bambulka a začala je hledat. Vedle postele nebyly, pod postelí také ne. To bylo zvláštní. Měla dojem, že si je večer uložila na místo?

“Tak to šly asi na procházku,” zasmála se maminka Měchura. Dobře si pamatovala, jak včera večer Bambulka běhala po světnici a jak její dřeváky létaly z jednoho kouta do druhého.

Ale to by Bambulka nesměla být malá čarodějka, aby si neporadila.

“Láry, fáry, nebe, země, dřeváky ať přijdou ke mně.” Tu se z jednoho kouta plíživými kroky blížil jeden a z pod židle druhý dřevák. Došly až k posteli, pěkně se seřadily jeden k druhému a čekaly, až se do nich Bambulka nazuje.

V noční košilce usedla ke stolu a začala snídat.

“Nehltej tak,” napomenula jí maminka. “Škola ti nikam neuteče.”

“Ale Vašík třeba jo,” a jedla rychle dál. “Domluvili jsme se, že se sejdeme na rozcestí,” říkala s plnou pusou. Vždy se tam scházeli. Vašík bydlel v domku na náměstí a Bambulka v chaloupce u močálu Černokvasu. Jejich cesty se křížily právě na rozcestí, odkud společně chodili do školy.

Když se nasnídala a oblékla své oblíbené plátěné kalhoty, vzala školní brašničku a vyrazila do školy.

Už pár minut stála na rozcestí.

“Ahoj,” pozdravila kolemjdoucího Tondu, který také chodil do jejich třídy. Kdysi to býval Bambulčin nepřítel, ale dnes jsou dobrými kamarády.

“Ahoj,” opětoval jí pozdrav. “Půjdeme spolu?” zeptal se.

“Nezlob se, ale čekám tu na Vašíka. Nějak se dnes opozdil.”

“To nevadí, tak se sejdeme ve škole.”

Bambulka dál čekala. Přešlapovala z jedné nohy na druhou a stále se dívala směrem k náměstí.

“Kde může být?” říkala si. “Přijdeme pozdě.” Byla už jako na trní. Tu se v dálce objevila mávající ruka.

“Konečně,” oddechla si. Vašík k ní doběhl. “Kde jsi?” na oko se zlobila.

“Promiň, já málem zaspal.” Omluva byla přijata.

Museli běžet, aby to stihli. Doběhli do třídy právě ve chvíli, kdy paní učitelka Klapavá zazvonila na zvonec.

Potom se postavila před třídu.

“Dobrý den, děti,” pozdravila je. “Vítám vás v novém školním roce a doufám, že se vám bude dařit, stejně jako minulý rok. Také bych tu ráda přivítala nového žáčka. Jmenuje se Pavlík.”

Bambulka si vzpomněla na dobu, kdy sama takhle stála před celou třídou. Tenkrát jí bylo ouvej, ale snažila se to na sobě nedat znát. To bylo ještě v době, kdy byla rozzlobená na celý svět a ze všeho nejvíc na děti z Culíkova. Ale ta doba byla naštěstí pryč. Dnes už se na nikoho neškaredila.

“Pavlíku, posaď se vedle Aničky do první lavice. Tondo, ty se posaď dozadu. Doufám, že tam nebudeš vyrušovat.”

Donedávna byla Anička nejmladším žáčkem ve třídě, ale nyní to byl Pavlík. Do vesnické školy chodily děti různého věku. Od těch nejmladších po ty nejstarší, což byli Emilka a Tonda. Bambulka byla tak nějak uprostřed. Ve skutečnosti jí bylo 110. Tedy 110 úplňků. U čarodějek se to počítá jinak než u lidí. Když by se její věk přepočítal na roky, bylo jí devět let. Vašík byl jen o málo starší. Bambulka nastoupila do školy teprve vloni. Po dni, kdy oslavila své sté úplňkové narozeniny. K nim dostala od maminky vzácnou Knihu kouzel. Ale aby mohla začít kouzlit, musela se nejprve naučit číst. A s tím jí velice pomohl Vašík. Dnes už Bambulka zvládala spoustu kouzel. Ale nejdříve se musela naučit rozpoznat kouzlo dobré od toho zlého, protože nechtěla být zlou čarodějnicí, ale dobrou čarodějkou. A tou už skoro byla.

...příště 2.kapitola - Jak vyměnili hliněné kuličky za veliké vejce