můžeš pohlédnout pod závoj mé kůže vidět mé já jako číselnou kombinaci budeš počítat a stavět cihlu vedle cihly domova našich citů pak ale přijde podzim a jadérka jablek pozřena nánosy listů vystřízliví do pesimismu v tom chladném severáku se ti zachvějí víčka a tak nějak nebudeš mít chuť chtít dál...
pak navíc ta zima ti dá ještě míň zabalená do mlžných kožešin mrzneš a ustrneš se ledem stát
pak cihlu po cihle ne domov ale čínskou zeď jako pevnou hráz mezi dvěma dušema jejichž klíčící srdce dusí slova
možná kdybys znova jaro shlédla rozkvetlá jabloň by ti řekla "vítej doma a dej si se mnou šálek čaje"
Epilog
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Temnorez', 21.09.2008 22:08.