LiTerra

V pokoji s mihotavou zářivkou, ostré světlo jako kat shlíží na ruce na peřině dvakrát přeškrobené. Jsou tak bíle nepřítomné. Zato pach dezinfekce je všude, plní snad i prázdnou hlavu a nitro, které je až tupě bolavé. Vrzání gumových podrážek na levné podlaze dává tušit, že některé z nás si přišli prohlídnout příbuzní v naději, že se jim domů vrátíme celí a nezměnění. Každý pohyb na tvrdé posteli vydá vzdech místo mě, když mi ve vykradeném nitru nic nezbývá, ani ten tón. Živoucí mrtvola, to jsem já. S ostatními v jedné lodi a přitom na úplně jiné palubě, plavíme se vstříc zítřkům které snad bolest nepoznají.

Svět venku se skřípěním kroků na ošoupaném linu přinesl i naději, touhu po srovnání jizev alespoň na venkovní skořápce, když některým nemoc nové do duší vyžírá. Co přinesl do mého pokoje číslo 2, do něhož se dveře neotevřely? Sterilní ticho pro žebráka života.

Ležím tu němá a počítám vrásky stropu jen pro pocit, že jsem víc živá než vzduch, který se v místnosti ani nepohne. Čekám že přijde třeba výčitka a jak obtížný hmyz se mi na čelo posadí, ale stojící atmosféru pokoje ani pohyb křídel nerozvlní. Jsem jak krabice od laciného vína, která pozbyla obsahu, aniž by naplnila jedinou sklenici. Vlastně ani to mě netrápí, jsem naprosto impotentní k citu. Měla bych snad být jiná? Nevím, jen počítám znova 3, 8, 12. Další číslo zaplaší zaklepání na hranici mé iluze bytí. Ve dveřích stojíš ty a s tebou nakoukla smršť pohnutek duše.

…

V roce 96 už byla o převratné události na poli politiky nouze a tak bylo třeba kypřit půdu jinde. První přišel na řadu záhon určený pro vypěstování zdravějších zítřků a rozmnožení osvěty. Jako hnojivo nejlépe sloužila značka Avon se svým přípravkem „Ženy, odhalte rakovinu prsu včas“. Ze všech zastávek, časopisů a televizí se dívaly rozervané ex sličné dámy v slzách vysvětlujíc jak je důležité prohmatat si alespoň jednou za měsíc poprsí. Už jen to slovo lákalo ruměnec na mé tváře. Opravdové horko mě ale polilo až když pod zkoumajícími prsty objevilo se něco, co běžně do měkké tkáně nepatří. Hlava přesycená varovným alarmem blízké smrti vyřadila z provozu logické myšlení. Se slzou nad vlastním osudem jsem těžce putovala k zrcadlu. Na levém prsu červené místo jak rozsvícená kontrolka. Ani dlaní nešlo pravdu skrýt, pálila do třesoucí se pokličky nedokonalosti schránky. Miliony scénářů konce v proudu otázek čí slzy mě vykoupí. Nevím jak dlouho držel strach v šachu myšlení ani jak dlouho zamykal ústa než se rozhodla promluvit.

Nakonec jsem překročila zbabělost a v beztvarém rozhovoru nastínila mamce obavy o svůj život. Nepostřehnutelná poznámka vyžadovala repete. Jako každý dospělý potřebovala i moje zploditelka důkaz jednoduše hmatatelný. Večer jako by mi ještě ztmavl sdílenou představou smrti a bídného konce krátkého života. Návštěva pomazané hlavy s odpovědí i na nevyřčené otázky byla nařízena na další den. Dříve než zasáhl lékař jsem musela předstoupit před rodinnou radu. Matka s otcem se dožadovali pohledu na místo, které mi nedávalo spát. Jeden titěrný bod a tolik diskusí. Bylo mi trapně, ještě hůře než jsem si kdy dokázala vůbec představit. Očima jsem vysílala k matce signál prosící o záchranu. Copak můžu otci ukázat hrudník, který se rozhodl změnit mě v ženu aniž by se ptal na můj názor? Místo pochopení dostalo se mi téměř příkazu. Stojím uprostřed domu v centru vlastní hanby, tričko zvednuté přes obličej skrývá pálící červeň i hořké slzy. Dva páry očí viděly co chtěly, komentář zkušenějších nevnímám když procházím místností s hlavou stále zahalenou v textilu co svojí splasknou standartou.

Je to jako tenkrát, ve světle ranního obýváku klidného domu rodičů. Bylo mi šestnáct pryč a zoufale jsem věřila, že nejtrapnější den v mém životě skončil se zavřením dveří gynekologické ordinace. Puberta pomalu stahovala smyčku na krku naivity, odpor stal se denním chlebem a dětství zvonila hrana. Nevěděla jsem co se sebou, doufala v ideály, které jsem tím samým dechem odmítala ve snaze být jiná. Největší otazník oblékalo opačné pohlaví – snít o něm či brát ho hlava nehlava, když mi hledí na hrudník, jež si nasadil poprsí?

Kolečko nepříjemných okamžiků se tak začalo roztáčet jako tornádo beroucí vše, co bylo doposud. Doktorka zvyklá znát každý záhyb mé kůže chtěla dotykem poznat novou realitu. Jí jsem byla vyslána do světa dospělých, dam čekajících na ortel značící možnost plození, ultrazvuku a otázek, které neslušely mému zpola růžovému světu. V krku mi nadobro vyrostl hřeb na nějž se zavěšovala nesmělá slova, když jsem v čekárně odkládala jednotlivé díly svého oděvu. S rukama bránícíma stydlivý práh dospělosti jsem čelila nové komisi v nerovném boji, jež jsem nakonec prohrála. Už bylo i jedno, že jsem unikla školnímu dni s jeho léčkami pro prázdné hlavy. Trapnost dne ztratila stupnici pro nepředstavitelnost a můj nejbližší osud nabil jasnějších tvarů. Na chirurgii čekal muž v bílém plášti, aby odstranil co nemělo vyrůst. Než jsem k němu našla cestu, zatoužila jsem po ochranné matčině sukni a konejšení. Jak holé káčátko tiskla jsem se v další pasti na nemocné ke křídlům jež vždy skýtaly ochranu. Za jiných okolností by se mi z pachu dezinfekce zvedl žaludek, ale i ten mě zradil. Suše jsem polykala stud aniž a obavy odnesly možnost záchrany. Muž bude prohlížet to, co patří jen mně a já zůstávám jen s volbu mezi smrtí virem a smrtí strachem. S pevně stisknutými rty, rukama křížem a nesmělým zavíráním očí přežívám popravu skalpelem. Obětí stal se zánět parovodu budoucího života.

Stojíš tam, v paprsku skomírajícího slunce, ty, příčina mého pobytu ve stěnách nemocničního pokoje. Mé tělo je zdravé a lže o spokojenosti, jen jizva přes hrudník takovou iluzi popírá. Tak dlouho jsme se ty i já prali s vlastními představami i spolu navzájem až ring zavoněl prachem rozpadu. Noci utápěla jsem v slzách, zatímco tvůj stesk končil na dně půllitrů, abychom se společně přikryli výčitkami ve zmrzlé posteli. Navzájem vybavili jsme se svěracími kazajkami šitých horkou jehlou z klišé o vztahu. Pak slzy pozbyly pramene a tma krátila čas příměří. Už nedokázali jsme si říci nic pro strach z žiletek skrytých plíživě za písmeny jinak nevinných slov. Jak jen přetrhat pouta, která zamykáme sami krásnými vzpomínkami? Doktor Jekill lásky a Mistr Hide zmaru je v každém z nás.

Přišlo ke mně řešení napjatých vztahů po vlákně babího léta. Dotklo se mého obličeje s vypálenou stopou po slaném nepochopení a já v jeho tahu našla rozhodnutí. Nechám si vyříznout příčinu všeho, nechám si tě vyoperovat ze srdce. Teď když bylo provedeno, nic nezbylo k trápení. Ty stojíš vedle lůžka podobného všem ostatním, jen mé tělo v něm dodává mu rozdílu. Držíš mě za ruku a já nevím jak tě cítit, když hlava nabízí prázdný němý šot.

S proviněním říkáš něco o naději a přesvědčení, že vše bude už v pořádku. Tupě kývám z rozpaku nevědomí a citové beztíže, když bych chtěla otevřít kohout vody co zbarví stěny mého nitra. Ze vzpomínek vyčichlých jak otevřený sáček koření zavoněla jen ta nejtrapnější. Zůstatkový pocit chytám na uzdu, aby přivolal své sourozence do mé zmatené duše. Pro tebe.