„Se fakt omlouvám, Vasil mě zdržel, nechápu jak to dělá, že si nejdůležitější otázky vždy nechá na posledních deset minut pracovní doby.“ Snažím se omluvit za tradičně pozdní příchod Kimi a Mártymu, když vidím, jak vydupávají do betonu každý svůj důlek. Márty se nadechuje, aby mi zase řekl něco jedovatého, ale veškeré poznámky zabíjím ještě v zárodku ostrým pohledem. Nasupeně jdu vysvobodit svoje kolo z kovového stojanu. „To zase bude, ach jo.“

Márty nedočkavě krouží parkovištěm. „Kde máš jako přilbu?“

„Nevozím!“ Už zase něco a to jsem se ještě prakticky ani nestihla rozjet.

„To bys měla,“ přidala se i Kimi.

„No jo, vy dva jste se hledali, co? Nejedeme snad nijak daleko, ne? A navíc, já z kola zásadně nepadám, vážení!“ Příhodu o sbližování se s lesním porostem raději vynechám a modřinu na stehně z posledního výletu jen tak mimochodem překryji dlaní . Jejich chytré rady jsem fakt potřebovala, to jsem mohla rovnou zavolat mamce – instantních 100 rad na počkání! Stačí zalít a už se z toho nevyhrabeš.

Márty s Kimi to ale nehodlají vzdát bez boje. Přináší mi nejnovější zprávy z oblasti bezpečnosti cyklo-provozu a po vzoru reportérů z TV Nova vše značně zveličené přednáší s tragickým patosem. Aby byla jednotlivá hlášení pro posluchače opravdu zajímavá, vybírají na úvod záměrně aktéry známé či alespoň povědomé.

„A ten pojišťovák, víš který, přeci ten co má šedý oblek…“

„Hmm, aha, ten,“ dodám poslušně svoji zvukovou kulisu, abych přerušila monolog. Stejně je jedno jestli vím nebo ani netuším.

„Tak ten má jizvu přes celé čelo, byl 14 dní v nemocnici a pak ještě měsíc na neschopence. A to měl přilbu. Bez ní by jizvu neměl, neměl by ani život, víš?“ Kimi se tváří vítězoslavně. To mi to fakt nandala.

Naštěstí supíme první kopec a tak na chvíli zmlknou, ale jakmile to terén dovolí, přidává Márty další beztvarou tvář, která ovšem doznala změny ve stylu hraběte Peiraka po krátkém letu přes řidítka.

Přiznávám to nerada, ale jejich vyprávění má přeci jen nějaký efekt. V jedné zatáčce na Bedřichově, kterou projíždím snad každý měsíc, zemřeli vloni 3 bikeři. V hlavě mi běží němý film nejhrůznějších zranění lajdáckého cyklisty, ve kterém jsem obsadila hlavní roli.

„Tak to mám štěstí, že mě táhnete do kopce, protože ve stoupání se přece nepadá!“ Pro jistotu ale zpomaluji, jeden nikdy neví. Vidím jen barevná záda do páru mizící za obzorem, ale na vrcholu stanu spokojená s úrovní, na kterou jsem nastavila bdělost nad vlastní bezpečností.

„S tebou ten výlet bude stát za to, nechceš rovnou zkusit šlapat dozadu?“

„Mohla bys opravdu trochu přišlápnout,“ přidává se i Kimi, „takhle akorát vytuhneme.“

„Ale zase mě dovezete v pořádku až domů a to vám bude dostatečnou odměnou, ne?“ Vyplazuji na ně jazyk po vzoru pětiletých dětí. S cynickým úsměvem je předjíždím rychlostí nakopnutého šneka.

Přichází klesání, postrach. Mačkám brzdy ze všech sil až skoro stojím, ale hlavně že mi nic nehrozí, i když takhle není kolo moc stabilní. Elegantně seskakuji a raději kolo odvádím až na rovinku. Jeden nikdy neví.

Kimi s Mártym se zdržují komentářů, šlapali mi v ústrety, aby svaly neměly zbytečného odpočinku. Na hladké silnici šlapu, ale vždy se jednou nohou jistím před případným překlopením se do strany.

„Měla jsi říct, že chceš na koloběžku.“

„Nebo rovnou na akci mentally challenged,“ ušklíbl se Márty a zlostně po mně blýskl očima.

„Neměli jste mě děsit černou kronikou,“ odrážím jejich útok.

„Ty máš mít alespoň základní vybavení, když si chceš hrát na cyklistku, nebo na kolo nelez a choď pěšky,“ nedal se Márty.

Jindy tichá Kimi zasadí vítězný úder: „I u toho ti hrozí nebezpečí, pozor na to!“

Nechávám je být a přemýšlím jak dlouho to se mnou takhle vydrží. Chvilka nepozornosti a najednou ukazuje tachometr dvouciferné číslo v poli současné rychlosti. Přecházím to s úšklebkem, samotnou mě to šaškování přestalo bavit.

Šlapu pro vyvážní předchozího extrému co to dá a nalepená hrudníkem na téčko řidítek sjíždím z kopce. Slyším za sebou šveholení písku odskakujícího od pneumatik svých udivených pronásledovatelů, kteří si konečně mohou užít rychlosti. Prohýbám se v zádech, vítr mě lehce fackuje, ale řítím se dál. Podezřelý zvuk za mnou mě donutil přibrzdit tak, abych se mohla ohlédnout. Prudce zastavuji. Změť drátů, trubek, končetin a potrhaných oděvů, to vše dříve známé jako vybavení cyklisté Kimi a Márty.

Obracím svoji plečku a spurtuji k nim. Krev crčící z Mártyho kolene barví písek, na kterém ten odborník přes bezpečnost ve chvilce nepozornosti uklouzl. Kimi nestačila dobrzdit a její rychlou jízdu zastavil až Mártyho ležící rám. Osma je novým symbolem, který vyznává její kolo a lýtko zvedlo stavidla stružce krve po zásahu zlomeným drátem. Mártyho lokty zakládají soukromé pískoviště a koleno se na mě nepěkně šklebí, když hledám v brašně lékárničku. Jsem ale ráda, že se vlastně nic nestalo, oba měli totiž, na rozdíl ode mě, moderní cyklo přilbu!