Sedíme konečně všichni tři namačkaní v kabině auta a za námi skoro volný prostor. Přišla jsem pozdě, navíc jsem jen sám sebe zvoucí host, tak raději mlčky pošilhávám vzad a snažím se složit si kolena tak, aby nebránila řazení na jedné straně a naopak bránila dotyku Jirkovi nohy na straně druhé. Zvláštní paradox. Lačná po blízkosti a fyzickém teple nesnáším blízkost fyzického těla. Snažím se zapresovat co nejhlouběji do sedačky, když si Barča s Jirkou povídají přese mě coby redukci. Na roli vsuvky jsem už dávno zvyklá z domu, jen spíš než bariéra přílišných důvěrností sloužím coby bariéra vražedných pohledů když sekáčky na maso a mačety nemají rodiče v dosahu. Tady se snažím být zredukovanou redukcí a jsem ráda, že Barča drží volant oběma rukama a jen občas hmátne stranou na řadící páku v zákrytu mých končetin. Jirkův profil je to poslední co ještě zachytí mé oči než se přes ně přetáhnou rolety tradičně padající na pátém kilometru jízdy. Pětiletý kurz mikrospánku v rachotivé tramvaji se hodí vždycky.

Vyděšeně procitám když se mi snovými představami začaly prohánět kolegyně, oděné ve stylu osmdesátých let do úžasně barevných elasťáků a přepásaných fotrovských triček, zmalované a s mojito drinky v rukou. Aneb tradiční akce v horách kdy ráno přináší nejvyšší horu starostí počínaje hledáním paměti pokračujíc přes toalety až k svrškům či spodkům. Po poslední akci jsem ráda, že nebudu s ostatními začínat týden s provinilým výrazem a přehnanou gestikulací či výhrůžkami zakazovat škodolibým souputníkům sdělování jakýchkoliv informací či tolik ceněných pikantních detailů. Proti takovým představám se mi nakonec vidina triatlonu v triu nezdá zase tak šílená. Navíc já stejně nejedu coby závodník, i když to ti dva ještě nevědí.

Na noc parkujeme u jakýchsi příbuzných ze třetího kolene pratetičky a zase ve třech se skládáme do jednoho pokoje. Ach jo, pořídit si tak plyšovou hračku a být za blázna nebo ukradnout kostlivce Frantu ze základní školy začínajíce tak slibně kariéru podivína, hlavně už ne hru na třetího. V noci mě budí nejhrůznější představy o sportovních nehodách, nesportovní postavě, nemožném vybavení (rozhodnuta dělat jen support nemám ani plavky) a naopak svalech hrající symfonie pod usměvavou tváří bezejmenného atleta. Nejistě sebou házím ve spacáku a s prvním náznakem světla raději pokusy spát vzdávám, stejně jako definitivně ukončuji svoji byť jen hypotetickou účast na tomhle sportovním podniku. Uším svých společníků dodávám ráno důvody proč nemůžu stanout na startu. Takové maličkosti jako že aktivně nesportuji, že něco jako triatlon jsem nikdy nezkoušela, nemám ani pořádné vybavení nebo že jsem vlastně od přírody děsný lenoch nějak neberou v potaz a čekají konečně důvod. Jdu si raději pobalit zbytky slov do spacáku a sunu se ke startu.

Lidí jako ve frontě na banány a to je jen prezence účastníků. Čelist mi svévolně klesla z přehlídky značek, těl a ambicí, sápu se po nejbližší lahvi s jakýmkoliv nápojem a nějakém nářadí, aby bylo jasné, že jsem jen za servisáka a doprovodné vozidlo. Do tohohle nápadu jsem neměla vůbec nechat uvrtat. Barča v plavkách ustavuje kolo do stojanu, rovná boty, zatímco o Jirku se pokouší nejprve mdloby a následně amok nad svévolně odcházejícím tlakem ze zadní pneumatiky. Měníme duši a Jirka trochu kleje. Nová duše, starý defekt, Jirka zahazuje startovní číslo a je blízký tomu, že po něm začne i skákat. Vyměnili jsme mu ventilek a kolo jsem dofoukla, úspěšně. Tak alespoň v jedné roli jsem úspěšná. Je to snad poprvé, co převlékám dospělého muže, ale bez stroje času to nešlo jinak, na start trochu sprintujeme.

Borci se mlátí po těle, je trochu chladno a voda má krásných 16 stupňů. Netuším jak může Barča zářit a mít úsměv na tváři, když je jen v plavkách a já kosnu i v mikině, ale možná že ji jen zatuhla pusa. Je odstartováno, veselá podívaná. Někteří plavou jako paní radová, jiný se prostě už jen pomalu topí, kopance a údery čímkoliv se rozdávají na počkání… Barča leze z vody těsně za první desítkou a já ji ženu do kopce – až později zjišťuji že jen díky tomu, že měla ztuhlé svaly z mrazivé vody. Vyjíždíme na kolo a chvíli držíme teplo. Předjíždí nás auto a tak se zařazuji za budoucí učitelku tělocviku a už jen sleduju, jak se její záda vzdalují. Vzdávám se myšlenky, že budu dělat doprovod a díky chladu a tak trochu z hecu si alespoň projíždím trať. Nikdy bych nepřiznala, že jedu jak můžu, když kolem mě sviští ostatní. Šlapu do pedálů jako divá a na zádech mě lechtají první potůčky potu. Cesta se naštěstí jen mírně vlní, být tam stoupání, tak asi sestoupím z kola. Nemám vůbec odhad ujetých kilometrů a už mávám na Barču v závěsu za nějakými borci jak se rychle blíží ke konci trati. Jako doprovodné cokoliv jsem selhala. Na otočce si vyměním pár slov s pořadateli a čekám na Jirku, abych ho alespoň vyfotila, když tedy už nic jiného. Má ještě sílu žertovat. Vydávám se dál a potkávám poslední veterány. Cesta zpátky se už přeci jen zvedá, má rychlost naopak klesá. Začínám sledovat každý detail krajiny ve snaze zachytit se něčeho očima a následně se přitáhnout dál. Kolo mi hraje vlastní písničku asi díky prasklé hlavě v řidítkách, když jsem se seznamovala s lesním porostem a skončila omotaná kolem smrku, rám zapíchnutý o kus pode mnou.

Za roztodivných zvuků mě předjíždí kolo jaké míval taťka – modrý Favorit snad starší než já s prvním ze skupinky veteránů. I kdybych snad chtěla, tempo s ním neudržím. Ani na zoufání mi nějak nezbývá síla a tak se koncentruji jen na výraz náhodného cykloturisty. Za chvíli podobně kvílivý doprovod věstí, že se ze skupinky utrhl další bělovlasý závodník opět značka Favorit, jen fialové. Moje poměrně moderní kolo se už asi stydí za svého jezdce. Za pět minut si mě podal i novější model starého kola a já se omlouvám tím, že jedu na trackovém kole místo na silničce. Trojice staříků mě tak trochu štve. Naštěstí jediný ze seniorů kterého znám jménem je ještě za mnou. To se už objevuje Favorit hnědé barvy, naštěstí na 4 kolech, to se nepočítá. Funím si to k cíli a po dvaceti kilometrech mám dost, důchodce Jozka mě nedostihl, ani žádný jiný závodník. Až v cíli zjišťuji, že to nebyla náhoda - za mnou byli už jen dva (naštěstí).

Barča dobíhá chvíli po mém příjezdu na druhém místě. Já si sama sobě uděluji metál za soudnost a raději jdu sípat do ústraní nerušena skutečnými sportovci.