A je konec. Úžasná akce, famózní výkony, sporné výkony, precizní organizace. Číňané se pochlapili. Což se ovšem dalo čekat.

Už zahajovací ceremoniál v režii tvůrce Hrdiny a podobných kultovních filmů sliboval zážitek roku. Zhang Yimou vypálil rybník všem těm nepřejícím tzv. odpůrcům totality, kteří čekali zpolitizovanou spartakiádu, prezentující především čínský komunistický režim. Byl veskrze umělecký, barvitý a nápaditý s poukazem na ohromné dějiny, na které s hrdostí může Země středu navázat.

Daleko méně se vyznamenala česká média. Myslím ta hlavní: ČT, Mdnes a internet - nejrůznější české servery informující o hrách 29. olympiády. Moje kritika je založena už na komentářích předcházejícím tyto hry. Byli jsme masírováni, jak za staré dobré totality. Obdobné články v opačném gardu jsem četl před dobrými pětadvaceti léty v období bojkotu dvou her v Moskvě a L. A. Mám podezření, že je psali titíž novináři nebo jejich synové. Tolik nenávisti a zášti jsem dlouho neviděl. Upřímně, dal se čekat tvrdý odpor aktivistů za lidská práva a okupaci Tibetu (přestože dalajláma hrám popřál zdar), ale to bylo najednou obav o kvalitu ovzduší v hlavním čínském městě a okolí, o likvidaci starých pekingských čtvrtí kvůli stavbám sportovišť. Kde se vzali, tu se vzali, vyrojili se odborníci na čínský sport a tamější drastické tréninkové metody, hledání talentů pomocí nejrůznějších vědeckých metod a sofistikovaných týmů nebo naopak metod dost pofidérních až šamanských. (Kdo by nepamatoval, jak hledali v SSSR plavce - když vydržíš nejdéle pod vodou, hurá. A vyšel z toho vítězně legendární Salnikov, první pokořitel patnáctiminutové hranice v závodě na 1500m.) Srandovní se mi zdálo, kterak jeden redaktůrek viděl konkurz na střelce: dítě, které udrží deset nábojnic v jedné ruce na stojáka, má pevnou ruku, bude střílet. Taktéž si domácí cíleně vybírali sporty v nichž se rozdává nejvíc medailí. Otázka na úderníka Plebse tyhle chytráky nenapadla. Podobnost s rétorikou z před pětadvaceti léty není jistě náhodná. Kam na tyhle bláboly chodili, nevím, ostudnější ovšem je, že těmto článkům poskytovaly prostor deníky s určitou pověstí serióznosti. A taky ČT. Ta se akci pokoušela politizovat až komickými holywoodskými příběhy o hrdinných a nabušených sportovcích z USA, naopak kdoví jak je to s dopingem ruských atletů a věkem čínských gymnastek.

Ještě menší dovětek k nástupu sportovců pod pěti kruhy. V některých situacích je velmi srandovní, jak nastupují s vlajkonošem nesoucím národní vlajku sportovci koupení pouze pro úspěch té které země. Na keňské běžce v barvách Bahrajnu jsme si už zvykli, v domovině je bohužel vytrvalců mnoho, tak jim nezbývá než se rozprchnout do různých koutů světa. Taky Číňanky a Číňané ve stolním tenise tvoří základy evropských týmů (Rakousko, Polsko...), Portugalsko má svého vítěze v dálce z bývalé kolonie Mali, Německo dva africké sprintéry. Hezký byl pohled na čtyři černé francouzské mušketýry, když po finálovém zápase v šermu šavlí sundali své kukly. Nedělám z toho drama, jsou to hry a svět se nám propojil.

Mé vrcholy:

Jamajští sprintéři. V čele s Boltem a Fraserovou totálně pokořili největší sprintérskou velmoc. Je jasné, že objevili tryskáčová gaťata, po kterých marně toužil Kocour z Červeného trpaslíka.

Čang Mi-ran, vzpírání. Tahle korejská žena zvedla nad hlavu pouze o kilo méně než jediný český zástupce mezi muži. Podotýkám, že Wälzer soutěžil o dvě váhové kategorie výš. Malinko ostuda. Kde jsou doby bohumínského siláka Baraniaka a havířovského vítěze z Moskvy Zaremby.

Jelena Isinbajevová a další světový rekord ve skoku o tyči. Jediná jistota, na kterou bych si vsadil. Jenže kurs byl prachbídný. To je olympijský vítěz na úrovni, sympatická kráska, vždy s úsměvem a vždy s patřičným výkonem. Jen nevíme, co si brebentí pod vousy než skočí.

David Kostelecký, Brno. Je s podivem, že to byl pro nás diváky nervy drásající závod v dešti a on v klidu trefil vše, co vzlétlo. Pan předseda ČOV Jirásek na jeho výkon v závěrečném součtu jaksi zapomněl.

Ping pong. Vždy to nebyl čínský sport, ale letošní žně se jim povedly, vyhráli vše. Čest pro Evropu zachraňovalo Německo v mužské soutěži družstev a dvaačtyřicetiletý Persson ve dvouhře, podobně jako před čtyřmi roky jeho týmový kolega, veterán Waldner. Mistři světa posledních let Samsonov, Schlager a spol. vyšli naprázdno.

Musím zmínit Štěpánku Hilgertovou, ač nevyhrála, je to hrdinka. Pouze menší chybka a bylo po nadějích. I takový je sport. Jen ona mohla závodit nebo i porazit vítězku ze Slovenska (chtělo to víc trénovat a míň tancovat - vtipná poznámka). Ostatní amatérky na to neměly ani náhodou. Stříbrná v cíli byla během neregulérního závodu na břehu, třetí v pořadí rakouská kajakářka Petersová do poslední chvíle netušila, která bije... Zde se nabízí otázka k zamyšlení, proč jsou pro závod v tak atraktivní disciplíně nominováni pouze po jednom závodníkovi z jedné země, když třeba v jiných sportech jsou kritéria tak benevolentní. Běžec na 10km doběhne klidně se ztrátou dvě kola, pětadvacet maratónců dokonce závod vzdá.

Mnohokrát se omílala vhodnost nebo nevhodnost zařazení toho, či onoho sportu do programu her. Co tam prý dělá nemoderní pětiboj (i po hrách v Athénách byl na přetřes tenhle dovednostní sport armády), řecko-římské a jiné zápasy, softball, baseball, mi se naopak protiví vodní a podvodní skotačení (plavání a skoky jsou v pohodě, mám na mysli ty rádoby umělecké sestavy), tanečky s kužely a kruhy, kde vesměs vynikají Rusky. Taky mám rád cyklistiku a keirin je divný, bodovací závod jakbysmet. To nemluvím o boxu, na ČT byl z nepochopitelných důvodů protěžován každý den v hlavním vysílacím čase kolem 19 hodiny. Je to sto různých názorů, jen MOV rozhoduje, ovšem nikdo netuší podle jakých kritérií. Některé sporty měly namále kvůli dopingu, divím se, že to vzpírání a cyklistika ustály (velmi pěkné sporty).

Olympiáda je především sport a to bylo něco. Parádní výkony, smršť světových a olympijských rekordů, o národních a osobních ani nemluvím. Sport dělají sportovci, ale pozor, nepřeceňujme je. Jací hrdinové byli v minulosti Carl Lewis, Marion Jonesová, Ben Johnson a další legendy, přistižené při dopingu. Nebo úžasní borci jednoho výkonu v čele s Bobem Beamonem, který v Mexiku málem přelétl devět metrů a předtím a potom nic. Naše čerstvá hrdinka Špotáková je sympatická, ale v rozhovoru s Jaromírem Bosákem mluvila o svých soupeřkách a závodnicích z jiných sportů slovníkem pavlačové drbny: jedna paní povídala, že sedm Rusek dopovalo, proč by to nemohly být i ty ostatní. K těmhle řečem se olympijský vítěz snižovat nemusí (to se dělá když tak po nepovedeném závodě). Že u ni nebudil podezření plavecký sběratel rekordů na běžícím pásu?

Ještě jedno pozitivum bych rád zmínil. Tomáš Dvořák. Několikanásobný mistr světa v královské disciplíně atletiky desetiboji, přijal roli spolukomentátora přenosů a naprosto překvapil, až šokoval. Na takovou kvalitu a fundovanost není člověk, třeba po přenosech Primy z ME v kopané, v našich končinách zvyklý. Když pominu zbrklého bombarďáka Zárubu, co nerozumí ani hokeji, věčně planetárního Čapka a jejich šéfika Vichnara, vedle profesionálů pana Drbohlava a Dusíka odvedl famózní výkon. Inu, když je třeba připravit se na desetiboj, připraví se, natrénuje, když na komentování, odvede stejnou kvalitu. Klobouk dolů.

Akce zvaná Závěrečný ceremoniál na úplný konec olympiády nám nastínila možnosti Číny, nastupující supervelmoci do budoucnosti. Karneval spojený s akrobacií (hořící pilon z lidských těl tajil dech) exotickou hudbou a moderními technologiemi, úžasné barvy a nápaditost kontrastovala s ošuntělými vyslanci Londýna, pořadateli nadcházejících her. Šedivý rocker Jimi Page se svým obstarožním šlágrem Whole Lotta Love, fotbalový chodec a manekýn Backhem, pouliční divadlo, jak vystřižené ze znojemského vinobraní, buranský starosta Johnson kráčející s rukama v kapsách po boku předsedy MOV a primátora Pekingu, to jsou chabá lákadla na hry za čtyři roky. Ještě, že tam budou sportovci a ti jsou zárukou, pojiskou kvality. O tom jsme se přesvědčili už nyní.

P.S.: Čína dala světu střelný prach a ty jejich ohňostroje se nedají popsat.