Panenky přes chodbu

( Povídka-miniatura )

Možná jednou budeš tyhle řádky číst, velká Michaelo, a jestli tak právě činíš, čti prosím tě pozorně, ať zvíš, co jsem ti tenkrát provedl. Tenkrát ti bylo čerstvých jedenáct let a tvoje tělo bylo napadeno prudkým útokem vnějších rysů ženy. Navíc již za několik dnů tě čekala nevyhnutelná krvavá rána nepochybných příznaků dospělosti. Čekala tě nová bolest, jež je dlouhou a nepříjemnou součástí četných dnů žen, ale která přináší tolik potěšení a i možnosti v životy budoucí a přináší ženám tu nádhernou schopnost mít děti. Úder, který tě tenkrát musel zasáhnout a pak tě zasáhnul nepřipravenou a bez vědomostí, tě nutně učinil vyděšenou v těch tvých dětských, nevinných očích. Přišel a bála jsi se vlastní špatnosti a špinavosti. Stála jsi v chodbičce od koupelny v bílé noční košilce a z kukadel se ti koulely perly strachu a chutnaly slaně koutkům úst, když jsi zděšeně přivolala matku.

„Maminko já umírám, maminko já dole krvácím. Maminko!“

Jenže tohle vše tě čekalo až za několik dní, když my jsme spolu tenkrát objevovali zábavné možnosti počítače.

Ráda jsi oblékala svoje virtuální panenky, královny a zvířátka. Vybírala jsi zařízení a nábytek do virtuálních pokojů a domů. Často jsem ti ukazoval, jak se kreslí v počítačové grafice a předváděl její možnosti. S hrdostí vzpomínám na tvé obdivné „ty jo!“. A já dál obcházel minové pole a mrkal na tebe: „Míšo a tady není mina.“. Vyhrkla jsi: „ty jo, mamí dívé.“

„A zde, Míšo, bude dvojka.“, ty jsi nevěřila a pak se objevila dvojka.

„Mami, to je! Kókéj!“

Také jsi hodně ráda malovala a i já kdysi v dětství dobře maloval, a tak ti přibyla v památníčku ptáčata, co dravě bojují mezi sebou, holátka, ti sourozenci v boji o potravu, o tu nutnost čirého přežití. Často jsme spolu svírali pastely a tužky a já ti radil, nejen radil, a tobě malování šlo, protože jsi moc, moc šikovná. Někdy jsem k vám přišel přečíst pohádku, to spojující lidské vyprávění na dobrou noc, a já jsem četl pro tebe, Míšo, a pro menší sestru Markétku, a ty jsi po chvíli chtěla, abych si mohl odpočinout a také jsi mi chtěla předvést, jak dobře čteš, a opravdu, četla jsi moc dobře. Tak tehdy ty jsi nám mnohokrát četla, a četla jsi pro mě, pro sebe a pro Markétu, ty naše laskavá Míšo. A pak jednoho večera, když jsem přišel k vám přečíst další pohádku pro naši spokojenost myslí, přišel jsem vyprávět těm mým zlatým holkám napsaný příběh, byly na stolku vystavené panenky, které seděly v zařízeném pokojíčku. Hrdě jsi se k dětskému koutku postavila a vysvětlovala mi.

„Tohle jsem já, zde je mamka, vedle Markétka a u mě jsi ty.“

Díval jsem se na tu symbolickou rodinu, která mě přijala mezi sebe, zíral na to obrazně vyslovené přání ‚chceme tě‘ a nic na kráse okamžiku nezměnila ta falešná, laciná krása plastových panenek s nadmíru vyvinutými přednostmi a ani moje mlžná úvaha nad panáčkem zvaný Ken, zda i on je  nadpřirozeně velkým. Prostě jsem byl dokonale pohlcený vyjádřením jedenáctiletého děvčátka, tou opravdovostí dívky, které mi špitla ‚mám tě ráda, zůstaň s námi, chci abys zůstal! Zůstaň!‘

Jenže já dál setrvával v zaběhlém režimu své garsoniéry přes chodbu a byl dál mým malým holkám Mikušovým kamarádem a dál ti mimojiné pomáhal s úkoly do vlastivědy. A tak se jednou stalo, že jsme měli odpovídat na otázky k Přemyslovci - Václavu II., k tomu politicky zdatnému panovníku. Jedna z otázek se mi nakonec stala otázkou záludnou. Onen dotaz vyžadoval odpověď, ohledně druhé panovnické koruny, kterou mocný král Václav II. získal. Logika věci se mi zdála být jasná. Českou přeci vybojovat nemusel, Česká mu spadla už v dětství sama od sebe do klína a to v dědictví po otci. Dál o mnoho let později dokázal Přemyslovec svou zdatnou diplomacií a ženitbou vyzískal Polsko a nakonec pro syna uzmul i Uhry. V přesvědčení, že druhou získanou korunou byla přeci koruna Uherská, napsali jsme tedy do vyhrazeného políčka pro odpovědi ‚Uherskou‘. Ach jo, chyba úzké lávky úvah. Za několik dní jsi přišla domů a nohy ti dupali při chůzi: „mami, ono to bylo špatně, paní učitelka mě pokárala před celou třídou.“, vysvětlovala jsi mamince, když do pěsti lapený Ken po švihnutí paže letěl pod postel. Vyřídila sis to s ním nekompromisně, to tedy jo! Nevyčítal jsem nic, jenom jsem se usmál, když mi pohnutý osud panáčka vyprávěla tvoje maminka a klidně dál jsme spolu malovali, a dál četli pohádky a než prošel víkend byl panáček – já -  znovu přijat do pokoje rodiny, do toho tvého přání míru úplné rodiny. Děkuji ti, Michaelo, děkuji moc, že jsi mě dokázala zařadit do rodiny i s chybami, s mnoha mými nevědomostmi, mě, člověka s rozsáhlou nedokonalostí. Přijala jsi mě takového, jaký jsem, jsem nedokonalý a já dál zůstal pouhým přítelem v té osamělé garsonce přes chodbu a co hůř, jednoho podmračeného večera já nedokonalý pozbyl tvoji důvěru a to na vždy. Neobešel jsem minové pole a šlápnul na rozbušku i když počty života mluvily jasně.

Promiň, moc se ti omlouvám, já ti nechtěl ublížit, a dnes doufám, že snad přijmeš kajícnou snahu o omluvu a možná kladně přijmeš můj pokus o vysvětlení.

Tak tedy věz, že já tenkrát opravdu pronesl slova o nepopiratelném faktu: „Míša začíná být přitažlivá jako žena, nelze si nevšimnout rodící se ženskosti.“

Jenže je omylem si myslet, že jsem tě měl rád, jen abych se k tobě přiblížil a pak ti ublížil, jak ti bylo naznačeno. Pomáhal jsem ti s úkoly, ukazoval nové hry a možnosti počítače, maloval a to vše protože jsem tě měl rád jako dívku, milou dívku, co si lásku zaslouží. Měl jsem tě rád a nikdy bych ti neublížil, to ani náhodou! Měl jsem tě rád jednoduše proto, jaká jsi. Vím, zradil jsem tě svou chybnou osobností, a ty za mou zradu neneseš žádné viny!

Věř, Michaelo, ty jsi krásný člověk!