Hladíš mi vlasy a já spokojeně usínám. Tohle tu už bylo tolikrát ale dnes je to tak jiné. Dnes jsem se rozhodla. Hřbet jsem nastavila proti všem, ať si klidně bijí holemi, ať si klidně hodí kamenem. Cítím blízkost tvé duše a myšlenky, které jakoby se rodili v prostoru mezi námi. Směju se než dokončíš větu, protože pointa ke mně již přišla a ty mi podáváš to potřebné před tím než žádost vyslovím nahlas. Tohle je podle mého partnerství. Pro tohle končily ženy na hranicích a muži umírali v bitvách. Možná přeháním, ale jsem rozhodnutá v šanci do třetice následovat příkladu Johanky z Arku.

Pozvu tvoji ženu na návštěvu, prostě jen pro ten pocit. Cítím se mocná, na koni. Mám převahu desítky roků a rozvernosti, naivita a sebedůvěra mi daly štít a tvá slova o koncích a podpisech na nesmyslných papírech mě zbrojí. Byla u mě jednou, tehdy jsem já jen špitala, lovila těkajícími zornicemi ve skříních zapadnuté argumenty a prsty zvala střípky obrany. Ona byla katem a tvůj postoj mojí gilotinou. Ale teď, teď se nedám, bojovala jsem a vyhrála tě jako bonus. Není to osobní, ona to jistě ví. Vlastně je z ní uzlíček nervů, který ty jsi svázal a místo buchet dal v puntíkovaném šátku na hůl, až půjde hloupý Honza okolo. Je mi ji možná trochu líto, ale stavím se do vlastního středu a tam není pro dvě místo.

-----

Přišla a tváří se, že je ráda přítomna. V jejím vlastním bytě mezi mým harampádím a kupou dárků, které jsem dostala od tebe. Jaké to asi je, když na dvířka kredence klepou její vzpomínky, ale vyskakují na ni jen moje nyní. Jaké to asi je když škrábance na zdi, které udělaly děti, přetřela moje štětka barevnými odstíny které dříve stěny neznaly. Jaké to asi je být tu a z mých šatů cítit vlastního muže? Když se ji na chvíli usídlím ve vědomí, je mi z té osoby v mých teplákách špatně. Prohlížím si tu mladou frajerku pohledem sokyně a jak v dětské hře zaškrtávám deset rozdílů. Neunesu tíhu pohledu přes zkušenosti a to jsem nedohlédla u svého stárnoucího protějšku ani k rafinovanosti. Zpět ve svém sobeckém mini světě tuším, že není něco v pořádku. Mávnutím ruky odháním vosu co mi dotěrně bzučí do ucha a s ní i pochybnosti, co přišly.

Navrhuji udělat si něco k snědku, v kuchyni se budu cítit jistější, budu vědět na rozdíl od ní kam sáhnout a tím dokončím svoji spanilou krasojízdu a dotáhnu co jsem si dala za úkol. Krasojízdu? Skomírající zbytky svědomí mi to slovo ometají o nos jak to dělal taťka naší nezvedné kočce na koberci v jejích vlastních výkalech. I já mám pocit že to odporně páchne. Zvedá se mi žaludek, točí se mi hlava. Spásná myšlenka na ledovou vodu mě odvádí do koupelny. Nesmí vidět ani špetku z mé nejistoty, nesmí zachytit soucit. Je to soucit? Není, jen probuzené vědomí nad sbíječkou jíž navrtávám cizí stavení.

V čase, kdy jsem se snažila vzpamatovat, zatím připravila královskou hostinu. Ani mě nenapadne dumat nad tím, kde našla všechno potřebné a jakých ingrediencí použila. Usedám do horkého křesla, v kterém posledně seděla ona a stydlivě osahávala moji sklenici se zatuchlou vodou z vodovodu. Teď sedě v něm zhrouceně hladím vlastní šálek s medově  vonícím čajem jedinečné chuti. Tehdá ona použila mé argumenty, aby s nimi ťala do tvé živé tkáně a já pak polekaně utekla nad tvojí krvácivou ranou. Dnes cítím tvoje paže na svých ramenou ale nevím, zda mě jen netlačí hlouběji do polštářů. Je milá, jak tak tlacháme o našem společném tématu. Jen tě chválí a přeje mi snad i štěstí? Slyším dobře? Dolévá mi šálek a já se natahuju pro další sousto létem vonícího chleba. Domácí marmeláda, že by to co jsi o ní říkal nebyla pravda? S úsměvem sleduje jak mi chutná a slova už nemají obsahu.

Jak mlsná kočka prstem lovím ve sklenici jahody z vaší zahrádky  a z jejich chutě se mi točí hlava. Vnímám její přítomnost už jen jako barevné pozadí a před očima vidím tebe, nás. Říkáš že jsem fajn. Ruce si ale necháš ovinout šátky, které pevně drží tvé děti. A ona stojí za tebou a jen se směje. Děsivě se směje. Marmeláda mi sklouzla z prstu a zakončila svůj let s plesknutím na zemi. Orámovaný obraz zralých včerejškům na dnešní čisté podlaze. Sklenička pro osamělé mi vyklouzla z ruky a já jen němě sleduju působení té přitažlivosti, která se dá vysvětlit. Pomalý proces štěpení skla jak z vědeckého dokumentu a zvolna se zvětšující skvrna. O střep zazvonila lžička a kus té barevné nostalgie poslala i na stěnu. Místnost vidím z jiných perspektiv, oči se mi zastavují na stropě než si hlava vytvoří pod sebou vlastní tmavnoucí malbu toho, co ve mně bylo a obraz zčerná.