Probudit se v divném bytě,
v nevědomém úsudku
se nachomýtnout v cizím loži,
popřemýšlet co jsi požil,
že jsi zase hlavu složil
někde v cizím příbytku.
Vedle tebe obnažené,
nahé,
cizí,
studené;
někde tam v té cizí věži,
pohroužené v sobě leží,
nechápajíc oč tu běží,
svědomí tvé,
zmatené.
Na víčkách má nábojnice,
v pravé ruce drží kvér.
V levé fangli barvy krve
a tehdy si řekneš prve,
že tvůj život běží strmě,
že je čas si zvolit směr.
Nietzsche říkal
- svět je změna,
a já světa obraz jsem.
Být myslícím od Rodina,
to zavání patosem.
Však ten kolos na podstavci,
zdá se býti lidským snem:
že nejsme jen pouzí savci,
že jsme víc než kopytnatci,
víc než šimpanz s dvěma palci
- argument ad hominem.
A co na to na mém loži
říká nahé svědomí?
Že jsem asi mocně požil;
ať si - vždyť je jako my. |
|
osika 