Už ji zase kárají za její chůzi a okopané tenisky. „Ach jo,“ povzdechla si nahlas a v duchu jen dodala, že si taky můžou rodiče trhnout nohou. Dávno odrostla věku slepé poslušnosti nebo nutné rebelie, teď už jen vlastní logikou a se skeptickým rádoby nadhledem třídila informace na nepotřebné, zbytečné a poučky. Jen poslední dobou se staroušci nějak moc často točili kolem stylu, vzhledu a jemnosti chování. Možná to bylo i rostoucím sloupcem rtuti jejího věkoměru a stálou absencí potomstva, včetně potencionálního otce.

„Jasně, budu dáma, to víš že ano a kolínka pěkně k sobě.“ Ušklíbla se ironicky na matku a jako už tolikrát odcházela jak pokroucené X chůzí hodnou ústavní péče. Tvářila se jako bleskosvod při podobných poznámkách, ale přece jen v ní něco ze slov o nedostatečné ženskosti a eleganci zůstávalo. Nesnášela šlechtěné slečinky umělých řas, nehtů i názorů s pichlavým sebevědomím ostřeným vzdechy mladíků, ale možná jim jen záviděla. Občas zkusila napodobit houpavou chůzi krásek v lodičkách a kostýmku, ale stejně nakonec odložila róbu a natáhla sportovní kalhoty a na triko vestu. „No co, tohle jsem prostě já,“ řekla si, ale nedokázala se nekabonit. Mávla nad tím rukou a zabývala se raději důležitějšími myšlenkami.

Vše se zlomilo, když jednoho večera jí číšník řekl „Děkuju, jste hodnej“. Koukala na něho poněkud vyvaleně. Sklopila zrak, vůbec ne ze studu, jen se chtěla přesvědčit, že se jí třeba někam nezakutálela prsa, ale držela tam kde obvykle. Prohrábla si vlasy, jejichž délka ale už dávno neznačí jednotlivá pohlaví a pohodila hlavou v níž uzrálo rozhodnutí. Ukáže celému světu, že je baba jak má být a že to poznají i páni. O jednom ukázkovém exempláři coby důkazu už věděla…

S jasným cílem vzbudit v sobě slečnu a uvést ji do velkého světa ráno vyhrabala z nejtemnějšího koutu skříně růžové tílko. „No co může být víc dívčího, ne?“ Zamumlala si pro sebe a hledala něco, co by se k tomu hodilo. Byl to jen ohoz na kolo, takže ještě něco oficiálního pro kancelář. Jasnou volbou byly šaty. Jen si k nim už jaksi nechtěla brát jiné obutí než Merell sandálky. „Začínat se má pomalu, aby nemělo okolí šok,“ omluvila sama sebe a krátkými rozvážnými krůčky si šla pro kolo.

Přežila víc jak osm hodin v šatech, hlídajíc si vždy jasnou čáru směru přesunu, na kterou kladla nohy a snažila se vypěstovat žirafí krk. Zkoušela používat „och, ach“, jemně vyladěné „hihihi“ a vypustit slova obdivu obsahující skot a podobné nevhodnosti určené drsným. To byl ale teprve začátek plánu. To nejdůležitější ji teprve čekalo – přimět cyklistu v červenobílém dresu, aby se podíval, že je slečnou a chtěl ji chránit před nástrahami cest. V růžovém tílku s výmluvným výstřihem se vydala vzhůru na lov. Už po první stovce metrů litovala, že si nedala přízemnější cíl než honit drsného chlapíka po kopcích. Čekalo ji deset kilometrů stále k vrcholům a pak cesty vlnící se jako had v křeči. Nohy natažené z přespřílišného protahování pálily a vůle se začala loudat kdesi vzadu. Hledala nejrůznější výmluvy, proč se nehnat do toho šíleného kopce, ale když už se jednou rozhodla, nedalo se jinak.

V polovině kopce se od západu začalo mračit, zatímco na východě zůstala obloha blankytná. Jestli něco nechtěla, tak zmoknout. Ani ne tak kvůli oblečení či účesu, ale hlavně kvůli notebooku, který patřil zaměstnavateli a který by z výplaty nezaplatila, nemluvě o tom, že by jen těžko vysvětlila případnou vodu v procesoru. Přišlápla pedály a pot jí začal vykreslovat mapu říčních toků po těle. Slunce už jen vykukovalo zpoza mraků a trochu se zšeřilo. I tak si nechala na očích sluneční brýle, aby alespoň trochu maskovala zoufalý výraz. Co kdyby tudy jel pan P, nemůže ji přeci vidět zdecimovanou v takovém normálním stoupání, on, extremista, no prostě vyloučeno.

Snažila se ze na nic nemyslet a jen točit nohama, bojovala s myšlenkou ústupu – tedy otočit kolo a vrátit se zase hezky do údolí, déšť je přece jen silný argument. Šlapala ale stále výš, vítr zvyšoval intenzitu a i když na čele měla soukromou fontánu, začaly ji zábst bosé nohy v sandálech. Přemýšlela, co by si vzala na sebe, aby se na kůži nechtěla zabydlet zima, ale jediné, co mohla ještě obléknout, byly šaty. „Čert vem tyhle slečinkovské oblečky,“ pomyslela si při vzpomínce na oblíbenou vestičku. Holt bude chvíli za otužilou. Přemýšlela, jak moc je to ještě v souladu s grácií slečny, ale i kdyby se našel rozpor, nemůže s tím nic dělat.

V nejhorším stoupání na ni dolehla víkendová vzpomínka na Hronov. Respektive na hronovský minerální pramen, který páchnul jak rašelina, ale jinak celkem chutnal. Ve snaze ulevit zažívání si ho v neděli dopřávala vrchovatě, ale ono ulevování se začalo dostavovat až teď. „Ach jo!“ Bylo to jediné, jak dokázala reagovat. Vlasy kolem obličeje měla nalepené na kůži, tílko si samo vytvořilo tmavší mapy neznámých kontinentů, obličej se vybarvil jak zralé rajče a nepomohly ani sluneční brýle. Padly první kapky. „Dobrá, až na rozhlednu nepojedu, data v počítači jsou moc cenná.“ Bylo jí trochu líto, že musí volit mírné klesání, které drsný biker určitě volit nebude, to by přeci nebylo v souladu s jeho trasami. Od skutečné lítosti ji ale zachránilo pomyslné zrcadlo vlastní troskovitosti.

Dalo se do deště. Sundala si brýle, aby viděla na vymletý asfalt a hnala kolo kupředu co to šlo. Ještě pár zatáček a přijde rovinka na konci s krytou autobusovou zastávkou. Byla jí zima jak déšť bral útokem úplně každý kousek těla. V poslední zatáčce se objevil červenobílý dres. „ON, teď ne!“ Zaskučela v duchu, na něho se ale pokoušela usmát, jen tvář měla zkřivenou jak bránila oči před kapkami a zuby před hmyzem. „Snad si všiml, že se pod tím ksichtem i usmívám.“ Takových kilometrů stoupání, přemlouvání a nadějí a jediné na co se zmohla byl škleb a to ještě kdoví jestli ji pan sportovec vůbec postřehl. Otáčela oči v sloup nad svojí vlastní nemožností a nad ironií osudu. Zakroutila hlavou a vzdychla.

Na tenhle moment čekala snad největší díra na silnici. Vlítla do ní naprosto nepřipravená. Přední kolo už neodvalilo ve směru klesání, ale jankovitě se otočilo. Pustila řidítka a stihla jen vykřiknout: „Já se na to můžu vysr…ááááááááááá…“ Poslední neženské slovo zaniklo v letu do příkopu. A s ním i slečna v růžovém.