Dary před párou

Šmajdám rušným podchodem k polednímu, upocenému vlaku. Hlavou mi hučí brněnské nádraží a jistota odmítnutí.

Odmítnutí od člověka, který mě dobře zná, a to hodně, hodně příliš.

Odmítnutí od člověka, který má ve svém poslání mi pomáhat, a to pomáhat dokonce i mně, mně, neskutečnému magoru.

Odmítnutí od člověka, co má v popisu práce provázet všechny, nás všechny  pomatené světem, provádět nás přes četná úskalí života a snažit se každého z nás, z nás jemu náhodně přidělených, defektních osobností, nás tápající mimoně směrovat, a to pokud možno navést na schůdnou cestu.

Ach jo, musím být neskutečně ohavný člověk, zasraná sviňská osobnost, nenapravitelná neschopná nula a magor, kterému není pomoci. Moje psycholožka si už se mnou nechce dohodnout další sezení a myje si nad záchodem ruce. Jistě a bez výčitek mě odepsala jako beznadějný případ, jako ztroskotance, co nikdy v životě nebude spokojený, nikdy nepozná ty nutné životní kvality, ty potřeby nezbytné k existenci člověka, jako je rodina, děti, bezpečí nebo úcta. Stal jsem se odborně odhaleným a bytostně odsouzeným a to k bolestnému trmácení se životem a nebo v co doufám, k okamžitému ukončení trápení, k likvidaci přebytečného živočicha, k usmrcení zbědovaného zvířete, které z bolesti začíná cenit zuby a to na všechny kolem a když už jednou cení zuby pak…?

„Prosím dejte mi peníze.“

Přistupuje ke mně otrhaný chlápek mého věku, nepochybně bezdomovec. Z hlubokého dna bolavé hlavy odsekávám.

„Na co?“ 

„Chtěl bych si koupit nějaký rohlíky.“

Slyším známou větu a přestávám poslouchat ty jeho zkušeností ověřené lži, lži, co vedou nejspolehlivěji k malému bakšiši na předlouhé cestě almužen až k bezvládné mysli opilce mezi lejny. Kdyby bezdomovci při žebrání mluvili pravdu, syrovou, tvrdou pravdu, že prostě potřebují peníze na chlast na útěk z reality, na vysvobození ze sžíravého pocitu zbytečnosti a promarněného života, že potřebují alkohol na zahnání tíživé osamělosti mezi lidmi, na otupění nesplnitelných přání, co jsou každým dnem skromnější a každou dávkou mlhavější. Kdybych od lidí bez domova slyšel tuhle pravdu, která je krutější než hlad na zmrzlé dlažbě, přispěl bych jim na krabici kvašeného léku, ale takhle?

Jenže pak by jim nikdo nic nedal, ani falešný pětník se za pravdu v prach nepohodí a pravda se v živobytí nikdy nikomu nemůže vyplatit a to je pravda.

Rozhlížím se po schodech a vybavuji si, že stojíme přesně na místě, kde nedávno jiný bezdomovec, jsa pod parou plného kotle Titaniku, stáhnul kalhoty nad kolena a za kymácení nezkušeného námořníka v poklopci naháněl tu svoji vlajku, tu bývalou pýchu lodi, co dnes zplihle visí na půl žerdi, a když ji nakonec neohrabaně vytasil, jal se vykonávat potřebu. Davy s tváří nevidoucích viděly obnažené, bílé půlky, viděly ochablé maso, zmítané v marné snaze udržet stabilitu. Mohutný proud nažloutlé tekutiny se tříštil o stěnu a pak zurčivě poskakoval ze schodů naleštěné žuly. Taková domácí fontánka, pomyslel jsem si a pozoroval stoupající páry, které osvěžovaly vzduch, aby se lidem lépe dýchalo. Jen račte inhalovat.

„Mám nemocnou nohu.“

Ze vzpomínek mě vytrhává sounáležitost s člověkem, co světem pajdá stejně jako já a zírám na obrovskou hnátu omotanou onucemi.

„Já moc nevydělávám, já jsem veřejně prospěšná práce“

Vysvětluji svou lakotu a lovím ve šrajtofli drobné a nakonec vytahuji ubohého búra

„Možná co nevidět budu taky potřebovat, aby mi někdo… na, tady máš“ tisknu drobnou minci chlápkovi do dlaní a snažím se co nejrychleji uniknout, avšak jeho volání mě donutí se za ním otočit.

„To pro začátek.“

Ukazuje pevně zaťatou pěst se sevřenou pětikorunou.

„Než bude něco lepšího“ a s gestem fotbalových trenérů, když chtějí vystřídat pozici, s gestikulací změny herního stylu, s tím posunkem prováděným ve snaze zlepšit svoje vyhlídky na vítězství a to v celém zápase, s tím postojem budoucí naděje mává na mě a cení přátelské zuby.

Zůstávám zkamenělý u veřejných záchodků a zírám dlouze do míst, kde stál on, on, který žebral a přitom byl dárcem.

Uvažuji: dělilo nás jen několik pokálených schodů směřujících vzhůru k nástupišti a já nevím kdo byl blíž k cestě za záchranou bytí, takového svého smysluplného jsoucna.

Za hlavou mi pomrkává chladný neon, chatrné to světlo poslední kvality mého života, kvality, kterou si ještě mohu dopřát a zaplatit si pouhým búrem vyvěšení své vlajky a to i ve chvílích, kdy je zplihlá a na půl žerdi, kde mohu provést fontánku v ústraní a bez ostudy a to do nenasytné mušle, mušle k malým potřebám života určené.

Večer přidávám páry do kotle, do kotle na lodi plující mým ledovým mořem a každým zvýšením tlaku se přibližuji k rozpáraní útrob, kdy vodotěsné přepážky praskají jako žebra hrudi a rozevírají poslední údery srdce. Modrou stuhu již stejně a možná právě proto nezískám. Snad ten s pětikorunou dostal šanci, dostal naději za pět korun? Snad! 

Psycholožce se sice moc nechtělo, ale nakonec si dohodla se mnou další sezení. Ovšem ráda mě už pravděpodobně nemá. Kdo by měl rád zbytečnou práci!