| Prolog |
|---|
|
| Do papíru! |
| Čím dál více lidí si stýská po dobách minulých. Po minulém režimu, po revolučních časech, či po divokých devadesátých letech. Leckdo si řekne, že je to kvůli nynější politické scéně. Možná trochu, ale spoustě lidem schází maličkosti. Staří trampové vzpomínají na volné nošení perkusních revolverů, bez nutnosti vlastnit zbrojní průkaz, skinheadi na bitky v ulicích a nic nevidoucí policisty, jiní na cenu dopravy. Zkrátka každý si najde něco, co mu chybí. Mladší generace už to tolik nezasáhne, ale ti kteří se narodili kolem roku sedmdesát, jistě ví, o čem mluvím.
Do nedávna jsem si myslela, že patřím mezi to malé procento lidí, kterým nic nechybí. Dokud jsem se nestarala o nákupy, bylo mi tak nějak jedno, kde a co se nakupuje. Stačilo mi přijít k hotovému a pak si zase jít po svém. Ale sotva jsem vylétla z hnízda, a začala mít kromě práv i povinnosti, šlo to lehce z kopce. Nejsem zrovna puntičkářský typ, a také si říkám, že co mne nezabije, to mne posílí. Vypravila jsem se tedy do obchodu, koupit slaninu, kterou jsem potřebovala jako nezbytnou ingredienci k přípravě oběda
Zavítala jsem do nejmenovaného supermarketu, kde mi usměvavá prodavačka ukrojila potřebný kus slaniny. Já s se stejným úsměvem přijala neprodyšně uzavřený mikrotenový sáček, a těšila se domů. Bylo trochu teplo, domů nedaleko, tak jsem šla pěšky. Sotva jsem doma rozbalila slaninu z igeliťáku, úsměv mi z tváře zmizel a já měla co dělat, abych nešla ulevit svému zhoupnuvšímu se žaludku. To co se na mne vyvalilo, mělo do vůně čerstvé slaniny daleko. Věděla jsem, že v obchodě byla v pořádku a doma, o půl hodiny později už smrděla jako Herodesovy spodky. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Vzteky a taky zoufalstvím, co že to budu tedy vařit. V tomhle rozpoložení mne zastihl manžel. Když viděl mne, uřvanou a rudou, a slaninu v polorozbaleném igelitu, jen pokýval hlavou. „Smrdí, co?“ Nemohla jsem pochopit, jak to ví, a proto jsem z něj horempádem dolovala odpověď. Dostalo se mi bezmála vysokoškolské přednášky, kterak se Slanina + mikroten + teplo rovná smradu. Příklad k prozkoumání ležel na stole. Co ale s tím, dřív jsme kupovávali slaninu taky, a nachodili se s ní horší kilometry a stejně nesmrděla. Co bylo tenkrát jinak? Nasměrovala jsem svou mysl do dob minulých a s takřka telepatickým snažením vyvolávala obraz předuniové slaniny. Ano už to vidím, lednička…. A tam… slanina… zabalená do papíru. A jsme doma. Papír dýchá a slanina tak nezasmrádá. Není tedy nic jednoduššího, než si slaninu nechat zabalit do papíru.
Natěšená jsem nasedla do troleje, nechal se odvézt k obchodu a u pultu jsem tu usmívající se prodavačku poprosila o další kus slaniny. Už už se ji chystala vhodit do pytlíku, když jsem ji zastavila. „Prosím, můžete mi ji zabalit do papíru?“ „Nemůžu!“ odsekla a podávala mi opět igeliťák. Otočila jsem se a chystala se odejít, jedna zkažená slanina mi stačila. „Můžete si vzít tu slaninu?“ „Nemůžu!“ Odsekla jsem po jejím vzoru. Šla jsem to tedy zkoušet dál. Po velkých obchodech jsem s nadějí navštívila malá řeznictvíčka. Pořád to samé: „ musí to být v igelitu, v papíru je to nehygienické…“ A já si myslela něco o pseudohygieně, která balí do papíru a dusí ve vlastní šťávě. Dokonce mi nebyla cizí představa, jak ten igeliťák navlékám na hlavu oné prodavačce, ať ví, jak dobře se tam ta slanina cítí.
Už jsem si myslela, že jsem odsouzena k věčnému obíhání obchodů, nebo absolutní absenci slaniny v jídelníčku, když jsem našla jedno malé řeznictví mimo centrum. První co mne zaujalo, byla vůně, která se linula až k zastávce. Ta stará vůně udírny a domácích masných výrobků. Něco mi řeklo, že jsem doma. Vešla jsem dovnitř, a první co mne bouchlo do očí, byl balík papírů položený vedle váhy. Srdce ve mně zajásalo a já se zase začala těšit na dobrou obědovečeři, vylepšenou slaninkou. Nejdřív jsem ale zkusila navést řeč na mnou prožité martyrium. Prodavačka se smála, že nejsem jediná, komu se tohle stalo. Zvlášť staří lidé nesnáší potraviny balené do igelitu. Ale…Podívala se na mne ohromně soucitně, jako by se mi chystala zasadit ránu z milosti. „Ale dneska už slaninu nemáme…“
Málem jsem šla do kolen. Mladá žena mi slíbila, že zítra, mi ji určitě schová. No, na dušičce mne hřálo, že se mi podařilo najít místo, kde se časy nemění, ale na druhou stranu mne tížilo, jakže vysvětlím manželovi, že dnes bude k obědovečeři jen chleba se salámem… |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Laura Eleonora', 13.07.2008 22:40.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
1
5
sokrates 
Pomerančová 
Aglája 
Humble